django1 píše: precesní pohyb je stejný u kola z byciklu jako u planety. Precesní pohyb zemské osy je snaha udržet osu v jedné poloze stejně jako u káči, do které někdo drcnul. Je to popsané na netu dostatečně.
Nevím, nevím, podle Wiky je u planetárních pohybů precesí nazýván taky rozdíl mezi počtem dnů od rovnodennosti k rovnodennosti v zimě a v létě. Tohle je spíše tedy astronomie. Chápu, že Země, stejně jako každá planeta ktetréžto osa rotace není paralelní k ose plochy její oběžné dráhy, se musí jaksí kolem té osy rotace i poněkud kolíbat. Nicméně, nevidím zde souvislost s rozdílem dnů mezi rovnodennostmi. Z toho usuzuji, že pojem precese je v astronomii používán pro dva poněkud nezávislé jevy, jednak jev pohybu např. zemské osy a jednak jev rozdílnosti v oběhu planet.
Mluvě o tom, jest mi záhadou, kde je příčinnost toho, že tento stav, tedy rozdíl ve sklonu osy Země a osy jejího oběhu setrvává a že ho slapové síly ještě za těch pár prý miliard let nesrovnaly. Jedinné racionální vysvětlení nacházím v možnosti, že rotace Země a planet vůbec, stejně jako hvězd a galaxií atd. není založena na setrvačnosti nějakého originálního popudu, ale že je založena na nějakých elektro-magneto-dynamických závislostech ve vesmíru, stejně jako jeho gravitační struktury, které současné vědě alespoň oficielně a naprosto unikají. Zatímco věda považuje gravitaci za poněkud skalární fenomén, očividně se děje něco poněkud vzájemného a vlektorového. Dále pak gyroskopický efekt související nějak s gravitací stejně jako setrvačnost naznačuje, že relativnost pohybu je sice v rámci teorie do značné míry platným platným principem, přeci jenom jeho platnost není totální. Každé gyro včetně káči nám jasně poukazuje na fakt, že roztočený předmět velice dobře ví, že se točí vzhledem k něčemu. Postavíme-li neroztočenou káču na káču roztočenou, neroztočená káča si okamžitě lehne. Zatímco tedy točící se káča ví, že se točí vzhledem ke káče netočící se, káča která se netočí také ví, že se netočí. Vzhledem k tomu, že jedinné, co lze považovat za nejakou referenci, podle které káči vědí, zda se točí či nikoliv je gravitační pole, je gravitační pole alespoň lokálně v nějakém smyslu statickou záležitostí, zodpovědnou nejen za přitažlivost, ale i za setrvačnost a tím za gyroskopický efekt, tedy precesi gyroskopu.
Astronomická precese rovnodennosti (equinoxová) pak napovídá, že oběžná dráha Země si je plně vědoma faktu, že Země se spolu se Sluncem pohybuje po oběžné dráze Slunce kolem středu galaxie a odstředivých síl vznikajících díky různorodosti struktur gravitačních polí. V podstatě jde jev, kdy na oběžné dráhy působí odstředivá síla jejíž střed je velice mimo oběžné dráhy, řekněme střed galaxie versus oběžná dráha Země. Nicméně, ono je to asi ještě trochu jinak. Podívámě-li se na spirály Mléčné Dráhy a jiných spirálových galaxií, je nasnadě, že gravitace v galaktickém měřítku funguje částečně jako vektorová síla probíhající zhruba osou spirál těchto galaxií a tím pádem má tato směrová složka nutně také vliv na tvar oběžné dráhy planet a na časové rozdíly rovnodenností, stejně jako na orientace oběžných drah. Je totiž naprosto nemyslitelné už to, že nějaká počáteční událost by mohla způsobit jenom díky setrvačnosti rozdíly ve sklonech ploch oběžných drah ve stejném planetárním systému. Čistě zákony setrvačnosti by teoreticky měly naprosto bezpečně dát vznik systému, ve kterém jsou včechny oběžné dráhy v jedné rovině spolu s rotacemi těles (planet) na oběžných drahách. I kdyby se do takového procesu něco vložilo, co by mělo šanci osy oběžných ploch nějak vychylovat, slapové síly by takový renonc měly relativně rychle opět srovnávat, tudíž, plochy ekliptiky planet by se měly samy neustále po vychýlení nějakým vnějším vlivem, například průletem dostatečně velikého kosmického tělesa planetárním systémem, opět vracet do stabilního systému ve kterém jsou všechny plochy ekliptiky v jedné rovině.
Jenže toto vše ještě sebou nese punc dílčích teorií navalených do našich kebulek a přestírajících, že něco nějak akurátně popisují a že jsou tudíž fakty, které ignorující naprosto podstatnou skutečnost, že žádné plochy ekliptiky ve vesmíru neexistují. Všechny rotace a oběhy všech vesmírných těles mají tvary poněkud deformovaných spirálových drah a je to celý moc složitý, než abych se v tom nyní dál ňoumal.
S laskavým pozdravem, Slávek.
Je-li tvá přítomnost ve výhni okolností, vyuč se kovářem své budoucnosti.
.
, potřebuji vědět následující....jak změřit, kolik jsem vložil do gira na roztočení energie. Napadla mě jediná možnost. Gira -hračky se roztáčejí lankem namotaným na ose setrvačníku upevněná pouze namotáním a uchycené volně v dírce. myšlenka je takováto....příklad: lanko, vlasec, struna, cokoli např o délce 1 metru a na konec přivážu 1 kg závaží. tímto nechám gito roztočit...mám pocit 
Ne, že bych tvůj nápad považoval za směšný, ale považuji za směšné se domnívat, že jakýkoliv rozdíl mezi vahou roztočeného gyra a gyra v klidu, pokud nějaký, vyjadřuje váhu energie vložené do gyra. Energie je Martine teoretický, i když velice užitečný výmysl. Vážit ho je nesmysl. Hele, zkus si první zvážit studenou vodu a teplou vodu, nebo třeba železo, nebo cihlu 
