Jenže.
1) Magnetické pole kašle na domělou hustotu přemětu a řídí se kvalitami interakcí mezi kvalitami magnetických polí a kvalitami látek. Proto máme i supramagnetismus, lineární sčítání síl závitů elektromagnetu oproti nelineárnímu sčítání síl štosovaných magnetů a od ferromagnetismu až po diamagnetismus. Jak jsem již poznamenal i jinde, jeho přitažlivost a odpudivost jsou zase jen pověrou. Jakákoliv látka, třeba kus železa (krom diamagnetických) je magnetickým polem pouze přitahována bez ohledu na orientaci. Tvrzení, že se sama takto stává magnetickou je nesmysl, je pouze vodičem, stejně jako je vodičem gravitačního pole každá známá materie za známých podmínek. Odpudivost dvou magnetů není dána ničím jiným, než podmínkou udržení řekněme SJ-JS orientace. V momentě kdy je tato podmínka porušena, dochází ke spontání reorientaci a přitažlivosti.
2) Statické elektrické pole které taky kašle na domělou hustotu látky a přitahuje podle kvality předmětů. (O různých kvalitách pole zatím nic nevím, nikdy jsem to neštudoval, ale vsadil bych se, že taky není elektrostatické pole jako elektrostatické pole.)
3) Van der Waals pole, tedy pole přitažlivosti mimo jiné s projevem kapilární elevace a deprese. Tady lze okamžitě poznamenat, že toto pole má s gravitačním jedno společné a to, že není polarizované jako elektrické a magnetické. Na straně druhé však zcela jasně vykazuje rozdíly jak v závislosti jeho síly na teplotě, materiálu a kvalitě povrchu, pozorovatelné na proměnlivosti indexu lomu světla kolem drátu, či hrany materiálu (kterýžto lom gravitace samozřejmě způsobuje také jak známo dlouho před Einsteinem, i když toto je pozorovatelné jen kolem hvězd a galaxií atp.)
Máme tedy na talíři minimálně tři známá pole, magnetismus, Van der Waals a elektrostatické pole, jejichž interakce s materiály jsou závislé na čemkoliv, jenom ne na domělé hustotě danné látky. Z toho vyplývá poměr 3 fakta oproti jedné doměnce.
Z uvedených polí se mi jako nejzajímavější jeví právě Van der Waals pole. Co se týče praktických znalostí, můžeme se podívat
3a) do starých vedických spisů Indie a ihned nám vyleze princip Viman, u kterých (ne všech, byly používány i jiné principy) bylo jasně popsáno, že železná nádoba naplněna do nějaké míry a možná úplně rtutí a kontrolovaně ohřívaná, dospěla do momentu kdy takový kotel dokáže vznášet nejen sebe, ale celou vimanu. Pole žhavé rtuti (nejspíše pod tlakem vlastních par) se dokáže rozepnout natolik, že způsobí (buoyancy) vztlak svého zdroje a všeho co obepne v ravitačním poli a jeho částečným vytěsněním.
3b) na nesmírně výraznou a celkem vyjímečnou kapilární depresi rtuti, oproti většině známých látek, například i vody. To jen poukazuje dále na předešlé.
3c) na konec druhé světové války (WW2), kdy si někdo dal práci a vystopoval nevídané Německé zásilky rtuti přepravované (potopenými a později vyzvednutými) ponorkami určenými pro Japonsko.
3d) prý "bajky" o Německých UFO. http://discaircraft.greyfalcon.us/index.html
3e) velice výmluvný symbolismus swastiky, což je v podstatě princip Clemova motoru a dávný symbol věčné rotace, či pohybu, který jasně svědčí o tom, kudy se ubíraly ideje fašistického Německa, kteréžto se ale vymkly kontrole elity stojící za IG Farben, dnešní BASF a další.
Z mého pokusničení a pozorování jasně vyplývá, že lom světla kolem drátu, nebo hrany, je způsoben právě Van der Waals polem. Stejně tak lom světla v optickém hranolu je způsoben tímto povrchovým polem a ne mechanickým povrchem hranolu. To lze ověřit i schopností tohoto pole vést světlo, které dopadlo pod dostatečně ostrým úhlem, po povrchu skla a kde čeho, což je podmíněno i mechanickým zpracováním, tudíž kvalitou povrchu, tedy mechanickými vlastnostmi, které se podílejí na vlastnostech povrchového pole.
Zde se zároveň dostáváme ke "slavnému" dvou-štěrbinovému pokusu Thomase Younga neslavně interpretovanému jako důkazu vlnové funkce světla. On totiž fachá i bez štěrbin pokud pustíme paprsek světla přes drát, nebo proti hraně bysnys karty, a samozřejmě jak s bílým, tak s homogenním (laserovým) světlem. Už to, že pokus pracuje s bílým světlem jasně říká, co byli ti vědi za chytráky, že jim nedošlo, že ta vlnová teorie není sice nesmysl, ale že tento pokus není jejím dokladem a že vlny "světla" takto nefungují.
Na straně druhé jim ale i trochu křivdím, protože si to vysvětlovali s tím, co věděli tenkrát, a toho bylo ve své době o dost míň, než kolik je k vědění dostupno dnes. Tohle je jeden z největších průšvihů. Ti studovaní se totiž vůbec nekouknou zpět a nerevidují staré koncepty ve světle nových poznatků.
Pokud se podíváme i na skutečnost, že fotony světla jsou žhavým předmětem jako je slunce, či vlákno žárovky, vysílány stejně chaoticky jako je chaotický pohyb molekul, což fyzika velice dobře ví právě díky poznání laserového světla, mělo by být jasné, že celá interpretace pokusu Thomase Younga je naprostý nesmysl. Přiložil jsem dole fotku matnice v černé komoře, kdy byl použit drát bez jakékolv dvojité štěrbiny a slunce jako zdroj světla. Je naprosto jasně patrné, že jde o lom spektra, ne o nějaké vlnové rušení. Ony jsou ta pole totiž šlupkovitého charakteru stejně jako magnetická pole
stejně jako cibule. Fotony jsou takzvané wavelets (jednotlivé vlnky a dost zajímavé) ne koherentní vlny jako je vidíme na vodě a jak nám to lámou do hlavy interpretace Younga a malujou do učebnic. Bohužel, tento interpretační omyl dnes už několika století dal vzniknout kvantové mechanice, na které se podepsal především pan Bohr se svým modelem atomu, pro který neměl jiných důvodů než svou fantasii, starořecký předpoklad (fantasii), že hmota se dělí na stále menší částice a vědeckou nutnost vše převádět na čísílka, aby se to dalo počítat. Nicméně, pozitivum je, že se pan Bohr dopracoval k principu kvantového skoku, což není nic jiného než jakási kapacitance řekněme atomu, kdy si nasbírá dostatek energie nižšího řádu jen aby se vybil jednotkou energie vyššího řádu. Foton je je pouhým efektem, nikoliv energií. Nejde nezbytně přesně o elektrický náboj, ale například funkce VandeGráfu je vynikající analogií. V mnoha případech jde o atomy detektorů, které takto akumulačně fungují, jak poukazuje Sansbury zde http://upramene.cz/forum/viewtopic.php?p=66906#p66906 které jsou za tak zvaný kvantový skok zodpovědné, nicméně jde v principu o totéž jako u VDG.
Vrátíme se ale k Van der Waals poli. Na krátké vzdálenosti sice tomuto poli říkáme jak mu říkáme, ale čím je jeho dosah vzdálenější materiálu, tím více se pole jednotlivých materiálů prolínají a tím se stává pole universálnější ve svých vlastnostech, jenom aby dostalo jméno gravitační. Zde nám hodně chcíplý zakopaný pes smrdí na to, že gravitační pole tělesa jako je planeta, nebo hvězda, nebo seskupení galaxie, nezávisí jen na jeho "hmotnosti", ale také na jeho kvalitě. Z toho také vyplývají hrubé nepřesnosti v odhadech gravitačních sil řekněme Měsíce a Slunce a Země a Evropy a a a a. S přihlédnutím k dávno ověřenému faktu, že gravitační konstanta stejně jako síla přitažlivosti nad oceány je velice měřitelně vyšší než tytéž nad pevninou jasně hovoří, že i takzvané všeobecné gravitační pole má své závislosti na kvalitě svých složek. Další experimentální fakt, že rychlost světla a gravitační konstanta nejsou konstantní jak se nám vědi snaží nakecat opět poukazuje na to, že vše je jinak a že koncept mas je sice prakticky použitelný, ale zdaleka ne pravdivý. Jako perlička, úředníci měr a vah nad tímto problémem fikaně vyzráli a překopali jednotku délky tedy plati-iridiový arbitrární metr, na délku, kterou světlo urazí za nějakou tu mikrosekundu. Tím nám pořídili gumový metr a zrušili pár paradoxů, akorát že není moc praktický pro zedníka.
Sečteno a podtrženo, masa jakožto fyzikální veličina je sice matematicky velice dobře dokumentový předpoklad a velice prakticky použitelný koncept v mnoha směrech, pokud člověk nehledí na anomálie a na podstatu gravitačního pole. Pokud člověk přihlédne k anomáliím a souvislostem, projeví se pojem "mass, masa, hmotnost" pouze jako neudržítelný, nebo alespoň velice napadnutelný koncept lidského ducha, který ušel špatným koncem
Hmotnost ve skutečnosti neexistuje jinak než jako závislost jakýchsi relativně neprostupných procesů (hmoty) na jakýchsi relativně prostupných procesech, které dohromady dávají gravitaci. Jinými slovy, váha a setrvačný koeficient jsou danné složením lokálního gravitačního pole a jeho kvalitami a hustotou, stejně jako hustotou procesu hmoty a kvalitami látky. S pádem totality konceptu hmotnosti se také potvrzuje historická platnost alchemie, která brala v potaz i duševní kvality člověka. Jak známo, tato disciplina pochází z dob kdy lidé ještě byli schopni nejen přemísťovat pro nás neuvěřitelně masivní kvádry, tento nějakých 100,000 tun
ale také opracovávat i obsidián s nesmírnou přesností a nepochopitelným způsobem s tím, že dokumentace, kterou generace autorit stále ničí poukazuje na to, že lidský duch a lidské tělo dokáží věci, které dnes díky dogmatismu nejsme schopni až na vzácné vyjímky ani připustit, natož uskutečnit, například Leedskalnin a spousta šamanů, nemluvě o Danielovi Parmelau z Quebecku.
Čert vzal fyziku. Nic po ní není kromě zničené planety a spousty promarněných lidských životů.
S laskavým pozdravem, Slávek.
martin 
Děcko pochopí i Sana Clause. Cituju: 
kroužek. Ten vypustím a chová se jako částice, drží si tvar, drží si i rychlost, má kinetický moment jakoby setrvačnosti, i když za ní není ani dost masy ani dostatečná rychlost, ale dokud byl v hubě, žádný kroužek to nebyl. Podívej se na youtubišti na delfíní vzduchové kroužky jak si s nima šibalové hrajou, stejně jako ochechule, a dohromady matou docentům už tak pomatené palice a dobře jim tak. Jsou to bubliny, nebo částice? Jak to, že pokud to defín foukne ke dnu, dá delfín takovou bublinou na 