Efektivní elektrolýza

[Ilem]

Zpětný kop je ve chvíli, kdy skončí pulz. Stejně, jako u indukčnosti. Čím čistší voda - tím větší kopanec. U indukčností se to řeší diodou, ale voda je příliš rychlá. Nenašel jsem diodu, která by to stihla. Jediné , kdy se mi povedlo pulzně rozkládat čistou vodu bez zničení elektroniky bylo přes indukční vazbu. Jenomže ta otupí hrany a pak už to vůbec není o efektivním rozkladu.
Mimochodem, bavíme se o časech v řádu nanosekund. Pokud nemáš hodně dobrý osciloskop, nezměříš nic.

[Slavek Krepelka]

Zpětný kop je ve chvíli, kdy skončí pulz. ...

No, jistý Joe Hiding se zabýval předáváním "náboje" v několika vrstevnatém kondenzátoru postaveného z koncentrických koulí, kdy šlehl pulsem vejvnitřenější kouli a indukce náboj vdycky dotlačila až na povrch. Pak mu to celé zařízení aj poskočilo po louce. Takže pokud bys to štěpení provedl v mnohavrstvé laydenské lahvi, kdy je plocha každého dalšího kovového pláště vetší směrem od středové osy, je asi šance, že by Ti to zpětné šlehnutí odvedla indukce a nepálilo Ti to diody. Možná bys je ani nepotřeboval pokud bys používal jako spínač jiskru.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[Ilem]

Jiskru jako spínač jsem zkoušel. Jiskra vytvoří ionizovný kanál a přes něj krásně projde zpětný kopanec. Musely by být "dlouhé" pulzy, ale pak je to s efektivitou rozkladu ještě horší. Mnohavrstvá nádoba stojí za úvahu, ale na vrstvách se bude dělit napětí, takže opět vyšší nároky na elektroniku. Ostatně jsem přesvědčen, že za kopanec mohou takzvané dvojvrstvy, které voda vytváří, když se brání průchodu el. proudu. Kdysi to tu dobře popsal Gewo (dnešni nick Merlin)

[Slavek Krepelka]

... Mnohavrstvá nádoba stojí za úvahu, ale na vrstvách se bude dělit napětí, ...

Nevidím to jako nezbytné. Pořád bych do ní vrazil dvě elektrody mezikteré bych pustil pulz. Šance je, že zpětný pulz by pochytal plášť a vytloukl proti vzduchu dost na to, aby se se dal pulz opakovat. Z Hidinga mi vylezlo, že "náboji" se z povrchu ale vůbec nechce lízt zpátky do vnitřku nádoby.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[merlog]

Představoval bych si, že pulsem vysokého napětí se voda mezi elektrodami zionizuje. Stejně jako to funguje v plynech. Tím se utvoří ten zmiňovaný vodivý kanál. Zpětný pulz by se dal vysvětlit jakousi formou oscilace mezi zbytkovou polarizací elektrod a cívkou trafa sekundáru. Takový LC obvod, kdy voda je dielektrikum a elektrody desky kondenzátoru.
Jaká je výsledná efektivita? Težko říct....

[Ilem]

Pořád bych do ní vrazil dvě elektrody mezikteré bych pustil pulz. Šance je, že zpětný pulz by pochytal plášť a vytloukl proti vzduchu dost na to, aby se se dal pulz opakovat.

Máš na mysli koncentrické elektrody? Kde by podle Hydinga mělo být + a kde -? Asi to nebude jedno, aby vybíjení ven fungovalo. Zkusit se to dá, ale moc si od toho neslibuju. V příštích měsících ale na pokusy tohoto druhu nebudu mít čas. Rozjíždím nový podnikatelský záměr. Takže jestli se toho někdo chce ujmout, rád budu nápomocen radou.

[Ilem]

Tím se utvoří ten zmiňovaný vodivý kanál. Zpětný pulz by se dal vysvětlit jakousi formou oscilace mezi zbytkovou polarizací elektrod a cívkou trafa sekundáru. Takový LC obvod, kdy voda je dielektrikum a elektrody desky kondenzátoru.

Žádný vodivý kanál se netvoří. Voda se rozkládá po celé ploše elektrod. Vodivý kanál se dá vytvořit, pokud katodu tvoří hrot. Ale pak jsou úplně jiné efekty, působivé zvláště v noci.

Čistá voda tvoří rezonanční obvod sama o sobě. Rozmítač mám ale pouze do 1 MHz a rezonanční frekvence byla výše. Nepochybně záleží na tvaru nádoby, elektrod a čistotě vody. Čistotu podtrhuji, protože v tom je zakopaný pes, proč se nedá ta frekvence najít. Čistá voda je dost silné polární rozpouštědlo a průchodem proudu se její rozpouštěcí vlastnosti ještě zesilují. Takže se postupně snižuje její čistota. To má za následek ujždění rezonanční frekvence směrem dolů.

[Slavek Krepelka]

... Máš na mysli koncentrické elektrody? ...

Ne, ty placaté, tak jak to nejspíš máš, ale v prakticky mnohavrstvé Laydence. Hiding se bohužel nikdy nepouštěl moc do detailů. Měl pocit, že objevil nosný princip UFO podobný elektrostatickým lifterům a tak na tom hold seděl. Ale moje porozumění je, že jeden pól určitě třískal přes drát do vnitřní koule a druhý snad do luftu přes nějakou anténu, či kuli jak od VDG. Definitivně měl jen jeden drát do toho kulového kondíku, to psal.

S laskavým pozdravem, Slávek.

[E_man]

No, jak by to mohlo fungovat?
Podle teorie Randyho Millese, jak uvádí v "Technické presentaci" z ledna letošního roku viz http://www.blacklightpower.com/wp-conte ... tation.pdf , tato teorie předpovídá, že atom vodíku je schopen Rydbergových energetických stavů, kde původně celočíselné n je nahrazeno zlomkem 1/p (kde 1<p<=137). Atom vodíku zaujímajíci tento(zlomkový) stav pak nazývá "Hydrino" a energetické stavy počítá podle vztahu V = 1/n^2 x 27.2 eV, kde n=1/p.
V dalším se ale budu odkazovat na jeho daleko obsáhlejší publikaci GUTCP(1820 strán) viz Entire Book (34.4MB DjVu File) http://www.blacklightpower.com/theory-2 ... -download/ , pro který si ale musíte nainstalovat prohlížeč souborů .djvu který najdete na webu (já používám: DjVuLibre+DjView-3.5.23c+4.6b-Setup.exe).
Podle jeho teorie (kterou R.Milles potvrzuje svým vlastním i univerzitním vývojem a výzkumem), pokud dokážeme navodit stav, kdy v těsném sousedství vodíku existuje vhodný přijímač, dokáže elektron vodíku přecházet na nižší hladiny a tomu vhodnému přijímači uvolňovat (předávat) tuto uvolněnou energii po kvantech (násobcích 27.2eV). A této energie není vůbec málo. Vzhledem k tomu, že těch nižších hladín je 137, je té energie v krajním případě až více než 0.5MeV (přes 500000eV). Uvědomíme-li si, že energie molekuly vody vznikla sloučením atomu kyslíku a dvou atomů vodíků je jen 9.6eV, můžeme posoudit, o jak velikou energii jde. A to už zde vůbec neuvažuju další možnosti, které poskytuje mnohonásobně zmenšený atom vodíku při dalších atomových reakcích.

Neděste se, já tady nehodlám rozvíjet teorii o rozkladu vody jadernými reakcemi, i když to asi s nimi bezprostředně souvisí. To co tady chci nastínit je možnost využití jen počáteční zlomek energie vodíku při přechodu ze základního stavu 1 na zlomkový, maximálně p=1/4.
Na straně 71/1820 GUTCP uvádí Milles na prvním místě tyto vhodné katalyzátory (přijímače) energie vodíku: CATALYSTS: He,Ar,Sr,Li,K,NaH,and H2O. Domnívám se, že Rossi ve svém E-catu by mohl používat NaH. Pokud to fungovalo neboštíkovi Mayerovi, mohl používat jako přijímač energie právě H2O – tedy obyčejnou vodu.
Na to, abych Mayerovi, potažmo i Kanarevovi věřil čerpání energie vakua nebo vesmíru, jsem příliš konformní a už asi jiný nebudu. To mi ale nebrání hledat a eventualně přijmout jiné teorie.
Ono totíž i absolutně čistá voda díky samovolně probíhajícím reakcím stále obsahuje nějaké ionty OH- a H+ i volné elektrony.
Podle wiki se však ty ionty H+ ve vodě nudrží samostatně, ale „nalepěji“ se na molekuly vody za vzniku hydronia H3O+ (též hydroxonium) http://en.wikipedia.org/wiki/Hydronium .
A v tom je naše šance!
Milles ve své GUTCP neustále zdůrazňuje, že podmínkou odebrání energie vodíku při přechodu jeho elektronu na nižší hladinu je, aby se vhodný přijímač (tež katalyzátor, též energetická díra) nacházel v jeho těsné blízkosti (též v nanscestním stavu, tedy ve stavu zrodu). No a právě pokud vhodný, dostatečně enrgeticky vybavený elektron potká ten hydroniový iont H3O+, nejen že jej zneutralizuje, ale zavibruje kolem jádra jeho nadbytečného vodíku majíce dostatek kinetické energie. Normálně by se nic nestalo, takových vibrací se děje v přírodě neustále hafo. Pokud tam však bude současně přítomné silné elektrické pole a vhodný přijímač schopný odebrat právě ten celistvý násobek kvantové energie atomu vodíku, a protože je dostatečně blízko a v tom stavu zrodu, způsobí rezonance atomu vodíku s molekulou vody na krátký okamžik velmi silné oslabení vazeb nejhořejších elektronu v atomech H2O (jak obou vodíku tak i kyslíku) a ty se v silném elektrickém poli malinko popopovysunou ze svých stabilních stavů. Během pár rezonančních kmitů elektronu ve formující se nové zlomkové poloze toho nadbytečného vodíku v iontu hydronia H3O+ by se mohlo formovat budoucí Marošovo potažmo Millesovo „hydrino“ předávající energii oslabující se molekule vody H2O a neštěsti je hotovo.
Silné elektrické pole se vrhá na molekulu vody, posunuje elektrony v souladu se všemi zákony elektrostatiky a pomáhá ji trhat, zatímco elektron hydrina se pevně usazuje na nové zlomkové dráze, rezonančně předávajíce energii molekule vody. Nově zformovaný atom hydrina se stává neutrální a pro nás daleko méně viditelný.
A co molekula vody?
Slučováním molekulárního vodíku 2H2 s molekulárním kyslíkem O2 dostaneme energii 1.48eV na každý atom vodíku. Naproti tomu přechodem elektronu ze základního stavu 1 do prvního zlomkového stavu 1/2 se podle Millese uvolní hned 40,8 eV (GUTCP 248/1820). Na str 250/1820 GUTCP R.Millse uvádí, že molekula, která je schopná přijmout celistvý násobek energie m*27,2eV může sloužit jako katalyzátor, tedy energetická díra pro formující se hydrino. Doslova zde uvádí rovnici:
81.6eV + H2O + H[aH] -> 2H+ + O+ + 3e- + H*[aH/4] + 81.6eV kde 81.6eV je právě 3-násobek 27,6eV.
Zde si nejsem jist, ale já tomu rozumím tak, že dodáním enrgie 81.6eV zvnějšku navodíme jednák možnost rozbití a ionizaci molekuly vody a uvolnění 3 elektronů (ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku) a jednak možnost přechodu a vytvoření hydrina ve zlomkovém stavu H[1/4], protože podle nějakých jiných principů stav H[1/3] je nestabilní a samovolně přechází do stavu H[1/4] s uvolněním další energie. Výsledná energetická rovnice pak podle Millse je:
H[aH] -> H[aH/4] + 81.6eV + 122.4eV
A tedy poté, kdy jsme do toho vrazili 81,6eV, dostaneme je zpět v energii rozbité molekuly vody a jejich ionizovaných atomů a navíc nám tam někde potajmu vznikne dalších 122.4eV (přechodem ze stavu H[1/3] do H[1/4]). Tady jsem samozřejmě na velmi tenkém ledě doměnek a hypotéz, kde se domnívám, že právě těch navíc získaných 122.4eV nám slouží přes spoustu fotono-rezonančních mechanismů k rozbíjení dalších molekul H2O.
Podívejme jen na ty vzniklé ionty 2H+ a O+ . Pokud náhodou nepotkají volný elektron, tak se s největší pravděpodobnosti nejdříve nalepi na nejbližší molekulu vody. V případě H+ vzniknou nové hydroniové ionty H3O+ tedy z jedné molekuly vody hned dva další H3O+ a v případě O+ vznikne H2O2+ . Tady by už asi lépe další možné reakce osvětlili fundovaní elektrochemici. Ale ani elektron se nám dlouho neudrží samostatně v roztoku. Pokud v silném elektrickém poli nezíská dostatek energie a potká molekulu vody, nalepí se na ní za vzniku iontu H2O- a pomůže rozštěpit vodu na H + OH- a to hned trojnásobně, protože nám vznikly z jedné molekuly vody hned 3 volné elektrony.
V silném elektrickém poli se nám však kladné ionty H+, O+ a následně i H3O+ a H2O2+ pohybují k záporné elektrodě, zatímco elektrony a následně i ionty H2O- a OH- ke kladné elektrodě. Nutně se musí tím pádem projevit stínící účinek mezi oběma oblastmi kladných a záporných iontů. Pokud však dostatečně brzo zrušíme elektrické pole na ektrodách, zmatené oblaka kladných a záporných iontů uvnitř roztoku na krátký okamžik vytvoří parádní kondensátor a to by mohl být ten Ilemův “zpětný kop”, než se ionty znovu zrekombinují. Tady bych se odvážil tvrdit, že hned po prvním pulsu bychom je neměli nechat plně zrekombinovát, aby nám v roztoku zůstalo co nejvíce hydroniových iontů H3O+. Samozřejmě, že po skončení prvního pulsu vznikne v roztoku současné i více volných elektronů. Ionty H2O-, OH- i elektrony se po skončení pulsu začnou opet blížit ke kladným iontům ve snaze se zrekombinovát.. Pokud jim nedáme dostatek času, aby se potkaly a zrekombinovaly a práskneme do toho novým pulsem, celý cyklus se nám opakuje, s úměrně větším počtem volných hydroniových iontů a volných elektronů. Musíme si uvědomit ale, že protože jsme nedovolili úplnou rekombinací kladných a záporných iontů, zůstává nám v roztoku jistý stínící účinek z přírustku kladných a záporných iontů z minulého cyklu, který jsme nuceni kompenzovat nárustem elektrostatického pole s každým dalším pulsem, abychom efektivně využili co nejvíce hydroniových iontů. Proto ten Mayersův nárust amplitudy ve skupině pulsů.
Po několika cyklech by tady měla vzniknout bohatá směsice kladných a záporných iontů (že by “Hu-hu kokteil”?), kterou bychom měli necht uklidnit, zrekombinovat a celý proces několika pulsů zopakovat.
Tady si všimněte Mayerovy blokovací diody. Podle jeho zapojení nejde zrušit kladný náboj na plusové elektrodě. Blokovací dioda nám v tom účinně brání!
My zrušení elektrického pole mezi elektrodami dosáhněme jiným mechanismem.
Představte si první napěťový puls z galvanicky oddělené napěťové cívky. Zdánlivě nám přes diodu přivede kladný náboj na plusovou elektrodu. Ale je tomu skutečně tak? V elektrickém obvodu jsou pohyblivé jenom elektrony!!! Ve skutečnosti nám dioda odvede elektrony přesně opačným směrem, takže na kladné elektrodě vznikne nedostatek elektronů, tedy kladný náboj ve vodivé plusové elektrodě (anodě). Elektrony jsou přivedeny na druhou elektrodu(katodu) a mezi anodou a katodou vznikne silné elektrostatické pole, které nám způsobí výše popsané Hydrino-elektrochemické děje. Jak ale zrušit na chvíli elektrické pole mezi elektrodama?
No my musíme vytvořit vhodný rezonanční obvod, kterým začneme přelévat nadbytek elektronu na katodě proti vhodnému protizávaží (fiktivní zemi s dostaečnou jímací schopnosti), nikoliv proti anodě!! Odčerpáme li jich z katody přesně tolik, aby na katodě vzniklo stejné kladné napětí jako na anodě, bude mezi stejnýma kladnýma potenciálama Anody-Katody nulové elektrostatické pole a kladné i záporné ionty se začnou v roztoku opět pohybovat k sobě ve snaze se zrekombinovat. Vhodným načasováním rezonančního obvodu mezi katodou a fiktivní zemi(protizávažím) dosáhneme obnovení elektrostatického pole mezi elektrodami. Vhodnou elektronikou bychom pak měli umět toto pole přes indukčnost zesilovat, eventualně pak na vhodnou dobu opět vhodnou elektronikou zavřít volné elektrony na chvíli do chlívku a nechat ionty zrekombinovat.
Toť moje idea, kterou bych si chtěl na několika jednoduchých obvodech ověřit.
V plén to dávám hlavně proto, že jak tady někdo říká “Času je málo, voda stoupá” a možná bych ještě dodál, že “více hlav nejen více sežere”. Sám sice mohu udělat a vymyslet a vyzkoušet cokoliv, ale bohužel nemohu vyzkoušet a sestrojit všechno.
V žádném případě to neberte příliš vážně a prosím, zatím nenakupovat žádný materiál, pokud nebude sloužit k těm nejzákladnějším pokusům a vaší zábavě!!!

P.S. Jen mne ještě napadá, že by se ten náboj elektronů vůbec nemusel rezonančně pohybovat proti fiktivní zemi, ale proti katodě druhého takového článku. To ale půjde upravovovat až jestli na té hypotéze "něco bude".

P.P.S. Možná by tyto hydroniové ionty H3O+ nebo ionty H3+ mohly sloužit jako bezva palivo vstřiknuté do válce motoru?
Co nato Joe-cellisti?

[Ilem]

V silném elektrickém poli se nám však kladné ionty H+, O+ a následně i H3O+ a H2O2+ pohybují k záporné elektrodě, zatímco elektrony a následně i ionty H2O- a OH- ke kladné elektrodě. Nutně se musí tím pádem projevit stínící účinek mezi oběma oblastmi kladných a záporných iontů. Pokud však dostatečně brzo zrušíme elektrické pole na ektrodách, zmatené oblaka kladných a záporných iontů uvnitř roztoku na krátký okamžik vytvoří parádní kondensátor a to by mohl být ten Ilemův “zpětný kop”, než se ionty znovu zrekombinují.

Hezký rozbor a mohlo by na tom něco být. Jen si dovolím podotknout, že podle mého měření se ten kondenzátor u vody kolem 4 uS vytvoří za 18 ns a u vody 20 uS za cca 100ns. U špinavější vody už to nemá cenu, protože onen kondenzátor se stíhá vybíjet vnitřní vodivostí. Takže se pohybujeme ve frekvencích 10 - 60 GHz. Odpovídá to i tomu,na co jsem někde narazil,že jakýsi německý kněz jezdil autem na vodu, kterou rozkládal frekvencí cca 35 GHz.Ta frekvence musela být dost přesná,bohužel přesné číslo si již nepamatuji a ani to nedokážu znovu najít. Jediná součástka, o které vím, že by to zvládla je klistron, ale v životě jsem ho neviděl (kromě magnetronu v mikrovlnce,ktrý však kmitá příliš nízko) a ani nevím, jak takovou věc zapojit

[E_man]

Nejsem VF technik, ale ještě mě napadá, že by ty pár desítek cm dlouhé válcové články mohly vytvářet koaxiální čtvrtvlnné rezonanční vedení, na kterých se silným řízkem vybudí poměrně silné napětí. Harmonické kmitočty by mohly zasáhnout vysoko nad giga.
Všechno to nutně musí být strašně nelineární, protože vytvářející se bublinky plynu v roztoku mění neustále parametry toho vedení.
Chybí spousta dalších informací. Marně hledám v literatuře údaje třeba o střední volné dráze elektronu v roztoku, aby člověk vypočetl elektrické pole potřebné na urychlení elektronu na potřebnou energetickou úroveň. Při nižším PH by tam mělo být těch hydroniových iontů více, tedy lepší startovací pozice a pod.
Pro začátek si myslím, že bude nutné alespoň nad chybovou úroveň prokázat, že něco na těch jevech je, a pak se teprve systémem pokus-omyl pokusit to nějak vylepšit.

P.S.

...A této energie není vůbec málo. Vzhledem k tomu, že těch nižších hladín je 137, je té energie v krajním případě až více než 0.5MeV (přes 500000eV). ...

V ředchozích úvahách jsem uvedl, že pro p=137 je energie přes 500000eV. Vycházel jsem z nesprávné rovnice. Nutno vyjít z rovnice (I.124) viz GUTCP 66/1820 a následně z rovnice (I.132) GUTCP 67/1820, podle které získána energie z jednoho atomu vodíku přechodem ze základního stavu p=1 do p=137 je jen cca 255keV, tedy zhruba poloviční (abych nebyl moc peskován), omlouvám se! I tak je ji tám dost.

[merlog]

Můžu se zeptat, co jsou stavy vodíku p=1 a p=137?
Děkuji.

[E_man]

Můžu se zeptat, co jsou stavy vodíku p=1 a p=137?

Odpověď viz vlákno "HYDRINO".

...Zde si nejsem jist, ale já tomu rozumím tak, že dodáním enrgie 81.6eV zvnějšku navodíme jednák možnost rozbití a ionizaci molekuly vody a uvolnění 3 elektronů (ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku) a jednak možnost přechodu a vytvoření hydrina ve zlomkovém stavu H[1/4], protože podle nějakých jiných principů stav H[1/3] je nestabilní a samovolně přechází do stavu H[1/4] s uvolněním další energie. Výsledná energetická rovnice pak podle Millse je:
H[aH] -> H[aH/4] + 81.6eV + 122.4eV.....

Malinko jsem si započítal, jaká že to je vzdálenost molekul vody mezi sebou.
Při atomové váze H2O 18.06 a atomové hmotnostní konstantě(podle Wiki) cca 1.66E-27[kg] mi vychází váha molekuly vody cca 2.99E-26[kg].
V 1 m3 vody (1000kg) by pak mělo být přiblžně 3.34E+28 molekul vody, z čehož třetí odmocninou vychází počet cca 3.22E+9 molekul vody na 1m délky a tedy vzdálenost molekul cca 3.1E-10[m] tedy zhruba 0.31[nm].
Ikdybychom na elektrody vzdálené od sebe jen 1mm přivedli napětí 10 000V, což je sice úchvatné pole 10MV/m a 10V/mikrometr, ale jen 10mV/nm. I když můžeme počítat se zesilujícím účinkem polárních molekul vody cca 80(permitivita vody), je jasné, že nám ten elektron mezi molekulami vody nezíská energii ani 1eV !! a že moje úvaha o dodání 81,6eV byla pěkna pitomost!
Je možné, že i to je dostatečná energie na počáteční vybuzení-rozkmitání elektronu v tom nadbytečném vodíku hydronia H3O+, který pak už těch obrovských 81.6eV bude schopen dodát.!?

[gegoo]

chcel by som sa opytat co vplyva na ucinnost elektrolyzy , koncetracia latky , vzdialenost elektrod , vecsi prud , mensi prud a ako ju vypocitam ? jedna sa o elektrolyzu NaCL a pri 5% konctracii mam hodnoty nasledovne :

regulovat to mozem hocijak ide mi o co najvecsiu efektivnost
napetie : 5,95
prud : 3

Nezakládej nová vlákna kvůli dotazu, příspěvek jsem Ti přesunul - poo.

[Ilem]

chcel by som sa opytat co vplyva na ucinnost elektrolyzy , koncetracia latky , vzdialenost elektrod , vecsi prud , mensi prud a ako ju vypocitam ? jedna sa o elektrolyzu NaCL a pri 5% konctracii mam hodnoty nasledovne :

Všechno, co jsi vyjmenoval a kromě toho ještě teplota, průběh napětí/proudu, tvar nádoby, uspořádání elektrod,drsnost povrchu elektrod, volba elektrolytu, další příměsi ve vodě a dokonce i historie. Ano čteš dobře, voda si pamatuje, co se s ní dělo před chvílí a podle toho se chová následně. Zkouškami jsem strávil mnoho měsíců. Nejefektivnější se mi zatím jeví série vysokých ostrých krátkých pulzů o délce 20ns s takovým napětím a střídou, aby střední hodnota napětí na článek byla mezi 1,2 -2V (podle teploty 80 -20 stC). Při vyšší teplotě je elelktrolýza efektivnější, ale elektrolyt se nesmí ohřívat procházejícím proudem, jakmile se ohřívá, už se nejedná o efektivní elektrolýzu. Vzdálenost co nejmenší, ale tak, aby se mezera mezi elektrodami neucpala usazujícímise solemi. Elektrody válcové koncentrické, nízké, protože bublinky od spodku elektrod brání nahoře průchodu proudu. Je dobré elektrody zdrsnit šmirglem. Pokud požíváš uspořádání s pasivními elektrodami, nesmí být nikde můstek elektrolytu, kterým by byly pasivní elektrody přeskočeny.
Efektivitu vypočítáš tak, že změříš vyrobené množství brownova plynu, spočítáš energii získanou jeho spálením a porovnáš ji s energií dodanou.
Nečekej žádný bouřlivý vývin plynu. Pokud chceš efektivně, bude ho málo.