Přišlo mi poštou

[cimirek]

Zajímavé. Už jste o tom někdo slyšel?

[A(&F)]

... ... ono bude hodně záležet na tom, jaký je to typ... jestli ischemická nebo hemoragická CMP ..

... nicméně v některých případech (pokud to včas zachytíte) můžete vhodným postupem mrtvičku odvrátit ... a to pomocí snížení krevního tlaku + snížením frekvence srdečního tepu ...

metoda č. 1.:
- posaďte se, abyste se neskáceli
- upozorněte okolí, že se něco děje
- zavřete oči
- zhluboka se nadechněte (tj. naplňte si co nejvíce plíce vzduchem)
- bradu opřete o na hrudník (skloněním hlavy)
- hlavu zatáhněte co nejvíce dolů
- stažením krčních svalů si "zhutněte" krk
- posunutím kořene jazyka si "zašpérujte" jícen, abyste nemohli vydechnou
- zkuste dlouze vydechnout (což ale nejde) = vzduch tlačí na tlakové body v krku
- vydržte tak alespoň deset vteřin (pokud to zvládnete zkuste to po necelé minutě ještě jednou)
- nechte se dopravit do zdravotnického zařízení !!! ... + popište lékaři, co se Vám přihodilo ...

(alternativou k této metodě je: zhluboka se nadechnout, rukou si zacpat ústa + nos ... a opatrně dlouze pozvolna se snažit vydechnout ..... funguje to také, ale tím, že se vzduch dostane do Eustachovy trubice a začnou bolet "bubínky v uších", tudíž nevyvinete takový tlak a účinek je zákonitě slabší ...... přetlaku v uších se pak následně můžete zbavit opakovaným pohybem spodní čelisti do stran, do krajních poloh)

metoda č. 2.: ... o něco nepříjemnější než č. 1. ... (kterou nelze použít, pokud máte dlouhé nalepovací nehty )
- posaďte se, abyste se neskáceli
- upozorněte okolí, že se něco děje
- křečovitě zavřete oči (jako byste se bránili někomu, kdo Vám chce vypíchnout oči)
- z ukazováčku a prostředníčku jedné ruky vytvořte "Véčko"
- ruku přiložte dlaní naplocho k obličeji tak, aby otevřený konec "Véčka" směřoval nahoru k očím (jeho spodek bude tam, co máte špičku nosu)
- konce prstů si opatrně zkuste opatrně "natlačit" mezi bulvy a nadočnicové oblouky (nesmí to bolet!!! ... jenom trošinku, asi jako když Vás někdo píchne prstem do zavřenýho oka ... )
- vydržte to zhruba cca 20 vteřin ... (po otevření očí se nelekněte, anžto vidění může být silně rozostřené, což se však během chvilky zase srovná) ...
- (a opět) nechte se dopravit do zdravotnického zařízení !!! ... atd. ...

... pozn: ... obě metody lze zkombinovat ...

... doporučuji je pozvolna v klidu natrénovat ... v budoucnu Vám to může zachránit život ... (mému otci to onehdá pomohlo, kdy sám poté ještě autem dojel do několik kilometrů vzdálené nemocnice ...... když přijel na centrální příjem a tvrdil, že právě zřejmě prodělal mozkovou příhodu, tak tam na něj koukali dosti nechápavě ... a přestože se následky po chvíli dostavily v plné síle, tak se z toho poměrně rychle vyblízal během necelýho půl roku) ...

... ... Anri ...

-----------------
PeS: ... jen prosím, trénujte s rozvahou (nejlépe pod dohledem někoho dalšího) ...... hlavně se nesnažte strhnout rekordy v tlačení, abyste si neublížili !! ... (popř. se "nepoto" ... ) ...

[martin11]

přišlo mě poštou a nevím o co jde....nějaké léčitelství - tak to posílám k nahlédnutí



Poznejte na bezplatném semináři průlomový objev redoxní signalizace srovnatelný s vynálezem penicilinu nebo objevem samotné DNA.

Redoxní signalizace je pravědopobně nejvýznamější objev za posledních 100 let v oboru péče o zdraví.

Co se na semináři dozvíte?
• bližší informace k pozadí vývoje "redoxu"
• jaké jsou účinky redoxní signalizace
• jak komplexně předcházet zdravotním problémům
• jak zlepšit své zdraví na buněčné úrovni
• jak redoxní signalizace doplňuje a zvyšuje efektivitu mitochondrií uvnitř našich buněk a stává se tak přirozeným antiagingem

Místo konání semináře:
Jordánská 391/24, Praha 9 Kyje, mapy.cz
Místa na seminář jsou limitována, registrujte se včas!

Termíny semináře:
24. 11. | 30. 11. | 7. 12. | 18. 12. 2013

Těšíme se na setkání s Vámi!
Team redoxsignal.cz


kdyby někdo věděl nebo se zúčastnil poreferujte zdraví m11

[hanka]

Diagnostika z obličeje.
http://slunecnyzivot.cz/2013/06/oblicej ... ich-organu

[milda]

Proroctví Sibylina o dvacátém století...

Alois-Krcma---Velke-proroctvi-Sibyly-kralovny-ze-Saby--_1939_-Cz__Male_.pdf

[jani]

Porodní zranění novorozenců - paréza brachiálního plexu - poloha na zádech není fyziologickou porodní polohou

http://oreprodukci.cz/clanky/porodni-zr ... ovorozencu

[milda]

.
Rusočeši si užívají luxusu občanství

Rusocesi_si_uz____________vaji_luxusu_obcanstvi.doc

[libcosenior]

STÁŘÍ MOZKU - japonský test

Pořádně si přečtěte toto zadání!

Zde máte unikátní příležitost, jak si zkontrolovat dle japonské Studie
stáří vašeho mozku. Tak se snažte, aby ty mozky byly mladší,
než Vaše tělesné ostatky..

1. Kliknout na start

2. Počkat až odstartuje 3, 2, 1

3. Zapamatovat si postavení čísel, která se objevína obrazovce
a dále klikat na kolečka podle pořadí od nejmenšího do největšího (0-9)

4. Na konci hry Vám počítač řekne stáří Vašeho mozku

http://flashfabrica.com/f_learning/brain/brain.html

[hanka]

Příběh jednoho taxikáře

Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal.
„Chviličku“, ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy.
Slyšel jsem, jak tam něco táhnou po zemi. Dveře se otevřely až po dlouhé přestávce. Stála přede mnou maličká asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40. let. Vedle ní ležel na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.
«Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?“, požádala mě.
Odnesl jsem kufřík do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Stále mi děkovala za laskavost.
„To nic není“, řekl jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce“.

«To jsi opravdu hodný chlapec“, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.
«Ale to není nejkratší cesta“, upozornil jsem ji.
«Ach ano, já vím“, řekla. „Ale já nespěchám. Jedu do hospicu“.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly.
„Moje hodiny už dávno došly“, pokračovala tichým hlasem. „Lékař říká, že mi nezůstává moc času“.
Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr. „Jakou cestou byste jste chtěla jet?“, zeptal jsem se.

Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička. Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou a seděla schoulená v koutku, beze slova.
Pak najednou řekla: „Jsem už unavená, asi pojedeme“.

Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Dva sanitáři přišli k autu jak jen jsme dorazili. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl malý kufřík do dveří. Žena už seděla v pojízdném křesle.
«Kolik vám dlužím?“ ptala se, když vytáhla kabelku.
«Nic“ řekl jsem.
Vždyť si musíte vydělávat na živobytí“, namítla.
«Mám i jiné pasažéry“ řekl jsem jí.

Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala.

«Daroval jsi staré ženě trochu štěstí“, řekla. „Děkuji ti“.

Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života…

Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den skoro ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat, než skončí směnu? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?

Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal. Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.

[Magneto]

STÁŘÍ MOZKU - japonský test
http://flashfabrica.com/f_learning/brain/brain.html

Zdravím všechny čtoucí!

Tak jsem si ten test zkusil udělat a nejlepší regulérně dosažený výsledek (v mých 47 letech) bylo stáří mozku 40 let.
Byl jsem ovšem zvědavý, jaký je teoretický ideál, a tak jsem trochu zašvindloval pomocí PrintScreen
Je to ke konci pěkná soda, ale oblafnout se to dá. Bezchybný výsledek = stáří mozku 20 let.

Zdraví

Magneto

[Magneto]

...Jo a ještě jsem zkusil schválně všechno podělat, aby mi vyšel opačnej extrém, a stáří mozku pak vychází na 120 let

[milda]

Rezident....

Rezident.wmv

[jani]

Příběh jednoho taxikáře

Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal.
„Chviličku“, ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy.
Slyšel jsem, jak tam něco táhnou po zemi. Dveře se otevřely až po dlouhé přestávce. Stála přede mnou maličká asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40. let. Vedle ní ležel na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.
«Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?“, požádala mě.
Odnesl jsem kufřík do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Stále mi děkovala za laskavost.
„To nic není“, řekl jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce“.

«To jsi opravdu hodný chlapec“, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.
«Ale to není nejkratší cesta“, upozornil jsem ji.
«Ach ano, já vím“, řekla. „Ale já nespěchám. Jedu do hospicu“.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly.
„Moje hodiny už dávno došly“, pokračovala tichým hlasem. „Lékař říká, že mi nezůstává moc času“.
Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr. „Jakou cestou byste jste chtěla jet?“, zeptal jsem se.

Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička. Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou a seděla schoulená v koutku, beze slova.
Pak najednou řekla: „Jsem už unavená, asi pojedeme“.

Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Dva sanitáři přišli k autu jak jen jsme dorazili. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl malý kufřík do dveří. Žena už seděla v pojízdném křesle.
«Kolik vám dlužím?“ ptala se, když vytáhla kabelku.
«Nic“ řekl jsem.
Vždyť si musíte vydělávat na živobytí“, namítla.
«Mám i jiné pasažéry“ řekl jsem jí.

Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala.

«Daroval jsi staré ženě trochu štěstí“, řekla. „Děkuji ti“.

Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života…

Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den skoro ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat, než skončí směnu? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?

Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal. Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.

Schválně nechávám citaci a připojuji dojemně krásnou básničku, vytvořenou stařenkou v LDNce o jejím životě, o stáří ....

uto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál
nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji
opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...
Teď už - MĚ uvidíte!

Tento text by se měl stát povinným studijnim materiálem pro veškerý zdravotnicky personál !!!

I rodiny !!!

[sisa]

Krásné. Brečím jak želva.

[milda]

Žáci Svatopluka Potáče



Jeden domácí deník přinesl na konci minulého týdne pár aktuálních fotografií a zprávu z pohřbu Svatopluka Potáče. Ve strašnickém krematoriu se sešla opravdu vybraná společnost. Bývalý prezident Václav Klaus, jeden z nejbohatších Čechů Pavel Tykač, bývalý generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, bývalý šéf Konsolidační agentury a současný člen bankovní rady ČNB Pavel Řežábek, poslední předseda ÚV SSM Martin Ulčák (dnes podnikatel a miliardář) a další.

Setkání prominentů předlistopadové a polistopadové éry má výraznou symboliku. Ilustruje zásadní skutečnost, že v období po Listopadu 89 došlo spíše k formálnímu předání moci a zároveň k zachování ekonomického vlivu. Lépe orientovaní soudruzi z vyšších nomenklaturních pater a zkušení hráči z podniků zahraničního obchodu věděli anebo alespoň tušili, že přichází jejich chvíle. Své party si sehráli i příslušníci a spolupracovníci StB, případně KGB. Nemohli mnohdy nastrčit své poněkud profláknuté tváře a tak vystrčili nahoru novou garnituru a mladé neotřelé kádry. Nezřídka v pozici n oblesních, leč bílých koňů.

Jedním z klíčových režisérů této hry na svobodu, rovné šance, na demokracii, na právní stát, na levici a pravici, čili kapitalismus v českém posttotalitním provedení byl bezesporu Svatopluk Potáč. Právě proto se s ním někteří jeho žáci přišli rozloučit na jeho poslední cestě. Kdo to byl Svatopluk Potáč? Narodil se v roce 1925. Vyučil se elektromechanikem ve firmě Baťa ve Zlíně (stejně jako Jakeš). V roce 1951 absolvoval Ústřední dělnickou školu Státní banky československé (SBČS). Od r. 1952 v této bance pracoval a zastával různé vedoucí posty. V letech 1964–1969 působil jako náměstek generálního ředitele. V letech 1969–1971 byl generálním ředit elem a po té předsedou Státní banky československé. V období let 1981–1988 byl místopředsedou Federální vlády a zároveň zastával post předsedy Státní plánovací komise. Od r. 1948 byl členem KSČ. Na XVI. a XVII. sjezdu KSČ byl zvolen za člena Ústředního výboru KSČ. Od r. 1981 do r. 1990 byl poslancem Federálního shromáždění. Do Státní banky československé se vrátil ještě jednou a byl jejím předsedou v letech 1988 – 1989.

Právě Státní banka československá propojuje příběhy Václava Klause a Svatopluka Potáče. Znali se velmi dobře. Václav Klaus ve SBČS strávil podstatnou část normalizace. Působil zde v letech 1971 – 1987, kdy přešel do Prognostického ústavu, jakési laboratoře pozdější tzv. revoluce. Svatopluk Potáč byl ve SBČS nejen jeho šéf, ale i učitel. Klaus pracoval v odboru ekonomicko-matematických výpočtů v ústředí státní banky. V té době byl ve SBČS také funkcionářem ROH a Československé vědeckotechnické společnosti. Ve stejném období na něj StB vedla signální svazky.

Na konci roku 1989 oznámil odcházející šéf SBČS Potáč, že jeho nástupcem bude Josef Tošovský. Mnohé to tehdy překvapilo. Tošovský působil v letech 1984 – 1985 jako zástupce Živnostenské banky v Londýně. V osmdesátých letech byl poradcem SBČS. Některé zdroje uvádějí, že byl v této době spolupracovníkem StB. Josef Tošovský byl členem KSČ v letech 1976 – 1989. 1. ledna 1990 byl jmenován předsedou SBČS a po zániku Česko-Slovenska se stal prvním guvernérem České národní banky a zůstal jim až do listopadu 2000, kdy jej vystřídal Zdeněk Tůma z Patrie Finance Zdeňka Bakaly. Potáč, podle znalců poměrů ve státní bance doslova řekl v prosinci 1989, že nominace To&sca ron;ovského je domluvena s Občanským fórem Václava Havla a Mariánem Čalfou. Tošovský se ve SBČS (později ČNB) obklopil několika lidmi, kteří spolupracovali s StB a zastávali významné posty v KSČ. Ještě v roce 1997 dělal Tošovskému poradce Jiří Bruk, evidovaný jako agent StB s krycím jménem Kubr. Šéfkou personálního odboru ČNB byla do roku 2001 vysoce postavená funkcionářka KSČ Věra Nepimachová. Místopředsedou SBČS byl do roku 1992 Jaromír Zahradník, který pak neprošel lustračním zákonem.

Řada polistopadových bank, které pak zkrachovaly, využívala kontaktů z minulosti. Třeba s pádem Kreditní banky Plzeň a Agrobanky je spojována skupina Motoinvest, jejímuž šéfovi Pavlu Tykačovi dělal v devadesátých letech poradce sám Svatopluk Potáč, který znal poměry ve státní bance ze všech nejlépe. U zrodu Motoinvestu Pavla Tykače stál i bratr hlavního autora kupónové privatizace Dušana Tříšky – Aleš Tříska. Také Dušan Tříska musel opustit post náměstka ministra financí Klause kvůli lustračnímu zákonu.

V devadesátých letech udělila ČNB desítky bankovních licencí poněkud svérázným způsobem. Byl to případ mimo jiné Banky Bohemia, kterou vedl důstojník StB Jiří Čadek anebo další později zkrachovalé České banky, kterou řídil Ivan Fišer, syn někdejšího vysoce postaveného pracovníka SBČS Františka Fišera, dlouholetého spolupracovníka Svatopluka Potáče.

V tomto zlomovém období české transformace zcela selhal bankovní dohled ČNB. Celkové náklady na pozdější stabilizaci bankovního sektoru pak byly v řádech stovek miliard Kč. K tomu je třeba připočíst pumpování tehdy státních bank a jejich propojení s největšími privatizačními a investičními fondy, které se díky úmyslně špatné legislativě nechovaly jen jako správci držitelů investičních kuponů, ale jako jejich vlastníci. Teprve v roce 1998 byla zřízena Komise pro cenné papíry a začalo první vyčíslování škod vzniklých právním vakuem. Jinými slovy – tunelovalo se legálně. Nedobytné úvěry a pohledávky pak končily v ber mudském trojúhelníku české ekonomiky – Konsolidační agentuře. Té velel další účastník Potáčova pohřbu Pavel Řežábek.

Ti, kteří často špatné úvěry způsobili anebo u nich přímo či nepřímo asistovali, si je pak za zlomek ceny koupili od Konsolidační agentury zpět. Největší objem pohledávek získal od české Konsolidační agentury Pavel Tykač v roce 2002. Provedl to přes krycí firmu EC Group a šlo o pohledávky ve výši 38 miliard korun. Po celou dobu nad ním bděl jeho učitel Svatopluk Potáč. Není však jediný z prominentů minulého režimu, který pomohl na svět mladým žralokům rodícího se byznysu. Celá plejáda českých oligarchů měla v zákrytu zkušené rádce. Byl mezi nimi i poslední náčelník StB generál Alojz Lorenc, který ihned po listopadu 89 nařídil skar taci mnoha dokumentů z archivu StB. Po té působil jako bezpečnostní expert ve vedení jedné z největších česko-slovenských finančních a investičních skupin.

Na pohřbu Svatopluka Potáče byl pochopitelně i jeho syn Robert Potáč. Ekonom Robert Potáč po absolvování VŠE působil od r. 1985 do r. 1990 v ČSOB. V roce 1990 vystřídal Josefa Tošovského v centrále Živnostenské banky v Londýně, kde strávil 9 let. V roce 2000 byl poradcem člena bankovní rady ČNB pro oblast bankovního dohledu. O rok později nastoupil do vrcholového managementu PPF. Byl finančním ředitelem spol. Home Credit International a po té ředitelem divize financování skupiny PPF, a to až do roku 2010. Některé zdroje uvádějí, že jeho otec Svatopluk Potáč byl také u zrodu impéria Petra Kellnera.

I náklonnost ke skupině PPF spojovala Svatopluka Potáče a Václava Klause. Oba si byli dobře vědomi, že kumulace ekonomického vlivu znamená i kumulaci politické moci. Ovládnout jeviště a zákulisí zároveň znamenalo dokonalou symbiózu. Naivní nadšenci jenom posloužili jako užitečný kompars. Je zajímavé sledovat, jak se z okázalého (leč jen verbálního) obdivovatele Reagana a Thatcherové „evolučním vývojem“ stává parťák staré gardy a horlivý obdivovatel východoevropského chaosu v režii mocných oligarchů, s hlubokými kořeny v minulé éře.

Připadá Vám to vše jako dávná historie? To je ale velký omyl. Podívejte se kolem sebe. To co uvidíte, to jsou do značné míry důsledky tzv. české cesty privatizace Potáčových žáků. A vstali noví, či spíše staronoví bojovníci. Již se neschovávají za nastrčené figury. Kupují si média, řídí politiku a stát (včetně státních a polostátních firem) a vytvářejí obraz dnešní i budoucí společnosti na půdorysu normalizační mentality a existenčního strachu. Po spirále času se vracíme zpět a už se tomu ani nedivíme.

Účastníci pohřbu Svatopluka Potáče nám v září 2014 připomněli zákulisí událostí, od nichž uplynulo již 25 let, a také nám připomněli následné dobývání posttotalitního území. Více naleznete na http://www.mapovani.cz//