Slavek Krepelka píše: ... Jak jsem tohle uhlídl, proletěl hlavou Koch. ....
No jo, nedá mi to, aspoň ten Koch
Série pěti karboxylů ve vodím roztoku, asi spíš koloidy? :
1) C-O-O-C
2) C-O-O-O-C
3) C-O-O-O-O-C
4) C-O-O-O-O-O-C
5) C-O-O-O-O-O-O-C ale tenhle je už nějak cyklický, jako je benzenové jádro.
První je ofiko nevyrobitelný, či lépe řečeno vyrobitelný, ale s tak krátkým poločasem chemického rozkladu, že naprosto neudržitelný (tisíciny vteřiny). Jenže Koch měl potvrzeno soudem nařízenou spektrální analýzou, že to vyrobeno měl ve vodním roztoku poskytnutém laboratoři a samozřejmě nějak stabilizované.
Karboxyly (2)-(5) jsou průmyslově dostupné a všechny se v různých (světově) množstvích vyrábějí pro různá použití a jsou chemicky stabilní. To jsem si kdysi ověřil.
Koch to něčím nabil, je tedy celkem velice pravděpodobné, že z nich nějak nadělal molekulární elektrety. Těžko totiž co jiného. Má otázka nebyla nikdy zda-li tak učinil, ale jak tak to učinil. Co se týče UV, možná aj to sluníčko. Mluvíme o letech 1918-1921 a nejsem si jistý, v jakém stavu tenkrát byla technologie produkce UV, nicméně Roentgenova lampa je v té době už 25 let stará a první UV lampa byla postavena v roce 1906 (S. Kuch and T. Retschinsky). První VDG, originální VanDeGraff generátor byl postaven až v roce 1929, takže ten je ze hry. Nicméně statický náboj se už vyprodukovat dal i jinak, takže nabíjení jím není vyloučeno a navíc mluvíme o době Nikoly Tesly a jeho různých udělátek, byť i střídavých, takže kdo ví.
Jenže, William Frederick Koch byl očividně fascinován přírodou, specielně barvami, třeba kytek, a definitivně se jim velice věnoval. Je tedy navýsost pravděpodobné, že se věnoval i jejich vlivu na chemii a biochemii především, protože biochemie byla jeho Ph.D. Z tama vycházel. Je tedy opět navýsost pravděpodobné, že použil vynález UV, možná i z přirozeného zdroje, tedy sluníčka, ale umělé už existovaly a mohl něco nakoumat i on sám. Chytrej na to byl až až.
Někde je tu od Gewa odkaz na magnetismus a jeho nehomogenní původ v krystalické mřížce ferromagnetů. Ten dokument se snaží vysvětlit jak se magnetické pole, jak namalováno pilinama, skládá z individuálních polarizovaných minipolíček jednotlivých krystalů krystalové mřížky. Tento koncept mi nebyl neznámý, protože magnetické pole kolem vodiče pod Stejnosměrným Proudem (DC) je nutně také poskládané, ačkoliv pilinové siločáry tvoří koncentrické kružnice. Z tama jsem vyšel já. Pokud k sobě přiložíme dva magnety v jakékoliv jiné orientaci než přesně opačnými póly, vždy najdeme nějaký krutný moment mezi magnety. Tento krutný moment vyjadřuje schopnost magnetického pole se deformovat vždy a za všech okolností tak, aby se magnety srovnaly přesně pól na pól J-S. Podíváme-li se jak se kroutí geomagnetické, máme to potvrzené. Pokud tedy je soustava krystalických políček magnetu vyloženě "chaotická" pole se magneticky zevně nijak nejeví. Jakmile však je tento "chaos" poněkud z vyhozen z rovnováhy, pole se zevně polárně projeví, ale piliny si ho pospojují do těch viditelných siločar.
Co se týče
tachyonového pole, gravitace, statické elektřiny, Van der Waals (přilnavost) sil zdánlivě vycházejících, přítomných nebo majících původ v nějakém tělese, mluvíme opět o minipolíčkách, která jsou opět polárně chaotická, avšak v momentě, kdy je tento chaos poněkud vyhozen z "chaotické" rovnováhy, stává se zevně polarizovaným a je z toho statický náboj. Nepolarizovaný "chaotický" je pouze gravitačním (taky přilnavým Vand der Waals) polem. Schopnost přitažlivosti je jen jedním z jeho mnoha možných projevů, který je daný skutečně zakřiveností převládajících složek (nikoliv prostoru, jak to blbě nazval Einstein) a jde více méně o podkvantové silové (podobně jako pracují magnetická ložiska) tření, nebo spíš vzájemné působení sil) mezi cyklickými magneto-elektro-gravitačními fotonovými uzly (hmotou jak ji definuje fyzika) s jejich vnitromateriálními políčky a mezi jejich celkovým gravitačním polem poskládaným a nezpolarizovaným, či lépe řečeno vyváženě "chaoticky" polarizovaným.
Avšak, každá skutečná siločára každého pole a políčka je dvojitou spirálou toku eteru a protichůdného toku sub-eteru, v našem hmotném případě toku hmoty a protitoku eteru (viz Schauberger a pstruzi (je jedno jak se ty částice nazvou, hmota v našem vědeckém žargonu a slova smyslu už to není, ale je to relativně pevné a jako hmota se to ve svém měřítku a v rámci aplikovatelných sil chová). Zatímco spirály, které si lze představit jako pružiny, jsou vůči sobě statické, zaklesnuté jedna ve druhé jak zuby převodovky, částice samotné se po svých spirálových drahách pohybují nějakou rychlostí a jakou je celkem buřt, ani nemusí být pro všechny siločáry stejná. Co však ty siločáry mají je prostorová frekvence, tedy počet závitů na dannou Euklidovskou délku. Tato frekvence vyjadřuje jejich energetickou hodnotu a tato frekvence, ačkoliv relativně velice stabilní, je přesto měnitelná. (Mimochodem, tohle jsou složky Kozyrevových torsních polí. Ta spirálovitost je to torzní, protože se to dokáže prostorově motat jako vír) Každá taková siločára, tedy složka torzního pole, gravitačního, statického elektrického pole má jednak svou vlastní hodnotu a jednak má svou kapacitní toleranci. Jinde už jem to několikrát uváděl na principu změny prostorové vlny frekvence lana kotveného mezi dvěma rotujícími disky, kdy při překročení nějakých otáček za minutu se momentální prostorová vlna lana náhle rozpadne na dvounásobek a při snížemí otáček se náhle sjednotí na polovinu. Takové náhlé proměny probíhají po celé délce lana najednou, zatímco otáčky jsou zvyšovány, či snižovány plynule. Doufám že snad taky někomu dojde, že zde se díváme na přechod mezi analogovým principem plynulé změny otáček a kvantovým principem náhlých změn počtu vln na délku. Spoléhat se ve fyzice jenom na čísílka je dost ošidné.
Pokud se teď díváme na Bohrův zákaz elektronům aby se vyskytovaly kdekoliv mimo jejich teoretické orbity, je to blbost. Jaké orbity a ještě k tomu zakázané meziorbity? Stav se mění náhlou změnou frekvence danou dosažením jistého energetického stavu "gravitační" siločáry (nebo magnetické siločáry utkané z gravitačních, což je už elektronová siločára, nebo její úsek na gravitačních siločarách nazývaný u světla foton, který ve skutečnosti postupuje jako prostorově se pohybující vlna, zatímco u elektronu cykluje) Rozdíl je hlavně v tom, že gravitační a magnetické siločáry patří rozdílným měřítkům, kdy jednotlivé magnetické siločáry, jsou poskládány (utkány) z elektrických (oboje jsou polarizované nechaoticky).
Pokud by někdo měl nutkání, může s klidem říkat eterovým částicím i tachyony, vyjde to nastejno, akorát že je pak dost těžká vzájemná domluva. Nicméně, pokud se taková gravitační siločára táhne mezi Siriusem a Zemí, viz třeba Kozyrev, a její energetická hodnota se projeví takovým "kvantovým" skokem, máme zde jeden z principů okamžité komunikace na jakoukoliv myslitelnou i nemyslitelnou vzdálenost. Vůbec při tom nejde o nějaké vysílání jakýchkoliv vln. Jde o změnu stavu. Tohle je aj princip telepatie. Jaký vlny? Buńky tohle dokážou naprosto bez problému. Změní svůj energetický stav a tím i stav gravi-siločar. Taky dá rozum, že to funguje mimo šamany hlavně mezi blízkými příbuznými a dobrými přáteli, kteří to "gravitační" spojení mají silné oproti cizím lidem. Žádný zázrak. Obyčejná okopčená reálná fyzika přenesená na nižší úroveň existence. Stačí se podívat na fraktály.
Co se týče energetické hodnoty takové siločáry mezi jejími omezeními, je to danné taky jejím napětím, doslova mechanickým i když zprostředkovaným dalšími silami pro nás už naprosto nepochopitelnými a neměřitelnými, ale v principu opakovanými do nekonečna pod a nad námi pozorovatelnou realitu. Takhle například lokálně putují i asteroidy pod gravitačním vlivem, stejně tak jako souputníci komet a Saturnovy prstence. (Ajak se pane hvězdářum kříží oři, jak rychle se ty Saturnovy prstence přeskupují) Nicméně, zatímco tato siločáry, toky, absorbují a ztrácí energii postupně, jejich takzvaně energetický přechod, u elektronu Bohrův kvantový skok, je jen projevem dosažení určité energetické hodnoty, ať už nabytí, nebo úbytku. Tato hodnota je ukládána do vztahů jejich vzájemných polí. Jde o nekonečný systém lokálně cyklických a nelokálně cyklických (pro nás od dob Einsteina zakřivených) polí, ze kterých je věda schopna mentálně a fyzicky obsáhnout jen
nekonečně malou část reality, tedy naší oficielní reality. Neoficielně je všechno nikoliv hodně, ale nekonečně jinak.
Nicméně, ty elektrety pouze prokazují jistou míru chaotické nevyrovnanosti, která se projevuje elektrickou polaritou, nábojem. Co se neprojevuje je jejich skutečný energetický stav, který v sobě mají elektrety zabudovaný a zacyklovaný lokálně, ale nikoliv molekulárně nýbrž pod atomárně (neexistující neutrina), aniž se to projeví třeba zvýšenou teplotou, která je už projevem "kvantovým". Tohle je více méně i Schauberger se svým citátem, že "teplota je pouze manifestací energie, nikoliv energií" a to platí i pro elektrický proud. Jinak řečeno, elektrická energie elektretu je daleko vyšší, než jak se elektret projevuje veličinou svého elektrického náboje.
Termín náboj je jenom fyzikální mentální berlička, protože elektrické napětí bylo možné znuměřit do elektronvoltů a měřit a pro většinu lidí, co to ve škole přijali za své, je to i jaksi horko těžko představitelné. Napřiklad teplota měděného drátu se dá měřit samozřejmě kdejakým teploměrem, ale taky se dá měřit lomem světla kolem drátu. Akorát že tohle vím asi jenom já, i když se to snažím rozkecat už leta. No a ten lom světla je danný hustotou Van der Waals pole v danné vzdálenosti od kusu mědi (nebo železa, to je buřt čeho) Jde v podstatě o Einsteinovskou gravitační čočku v malém. Tohle je taky princip všech případů zákona "Hůl do vody ponořená, vypadá jak nalomená", jehož nesmírný význam zůstává mnohými naprosto nepochopen, ba i utajen a což dovedlo vědy až k takovým pitomostem, jako že foton a elektron a dnes už i atom může proletět dvěma škvírama Youngova experimentu najednou.
Nemůže. Střelej krz škvíry z ptačí brokovnice a statisticky vyhodnotěj výsledek a kroutí nad ním šedivýma hlavama stejně jako si drbou bradu nad tím, že když přiloží detektor a tím zruší rovnováhu přitažlivých (přilnavých) sil na přepážce přes levou a pravou škvíru přidáním další hmoty detektoru, že už ty mazané fotóny a elektróny lítaj jen jednou škvírou, protože větří, co si to na ně mudrci vymysleli za léčku. Jedinné co ale vědi docílili bylo, že nesymetricky změnili na škvírách refrakční index a zabránili rozmitu pole na přepážce slotů.
No, ale zpátky. Závěr je, že Koch je nejspíše skutečně opakovatelný možná s vyjímkou jeho C-O-O-C, ale moc bych za to nedal, že ve vyšším, nabitém stavu těchto molekul se jejich poločas rozpadu nekoná a že to tenhle karboxyl chemicky možná stabilizuje.
To jsem se zas rozvášnil, ale zase je to na tématu.
Jdu
Ahoj, Slávek.
Je-li tvá přítomnost ve výhni okolností, vyuč se kovářem své budoucnosti.
Proste regenerácia prebieha rýchlejšie. Okrem toho mi to veľmi pomáha pri bolestiach chrbtice. Výnimočne, keď chrbticu zabudnem posilovať a cvičiť na ňu strečing, ma rozbolí tak, až sa zvíjam. Vtedy mi stačí dať večer na posteľ pod to miesto na chrbtici Flexcell a do rána bolesť buď úplne zmizne alebo je zanedbateľná.
ale je tam dobře vysvětlený princip působení.Certifikát 
