Podíval bych se na to trochu prakticky.IU píše: navíc, plánovala jsem pomáhat hlavně nadálku.
Bengston sice nezačal s léčením myší, ale jeho studentští učedníci všichni. Snad si pořiď nemocnou kočku a vyleč jí. Nezkoušej to, rozhodni se. Až ji vyléčíš, pust ji do ulic, nebo vrať majitelovi, to záleží na příležitosti a šanci. Až to uděláš, budeš vědět. Pak to udělej s jinou kočkou v cizím vlastnictví na dálku, neříkej to ani majiteli, ani kočce (nebo psovi), rozhodni se a udělej. Krok za krokem. Na dálku pomůže alespoň do začátku to zvíře navštívit a pohladit.
Jo, a k těm léčitelům. Ona je to zase jenom otázka vlastní víry léčitele, jestli ten léčitel se sám vyčerpává, nebo dokonce nabírá nemoci pacientů. Ani Meyrick z Bengstona ani Bengston s něčím takovým problém neměli, tedy Bengston nemá. To je všechno v hlavě a proto je těch přístupů a výsledků a rozdílů v povídání tolik a tak různých. Bengston ve skutečnosti tvrdí, že mu to léčení druhých dělá dobře. Osobně tvrdí, že do toho sebe nemá člověk vůbec motat, tedy psychicky a psychologický. Většina léčených i vyléčených je prý stejně banda ne snad nevděčníků, ale lidí, kteří se za způsob vyléčení buďto stydí, nebo dostanou strach z možností, které jim to otevřelo co se týče reálnosti světa vezdejšího, naboří jim to náboženské tmářství vštípené od dětství rodičema počínaje a farářem nekonče atd.
Vůle boží. Je tu jedinný člověk, který je schopen zadefinovat slovo bůh tak, aby se našlo alespoň 5 dalších, kdo s ním budou do mrtě souhlasit? To chci vidět Kde který srandista mele o jeho lásce a spravedlnosti atd co kde pochytal od stejných bloudů a kdyby se podíval kolem sebe bez růžových brejliček právě toho tmářství, které může být náboženské, ale vždy je dogmatické, a pouvažoval nad skutečnostmi, na něco by časem snad i přišel.
Pro křesťany snad jenom noticka od Ježíška: Jsem synem božím .... bůj sídlí v každém z nás. Když se pak podíváme, jak se dá psychicky léčit, i sebe sama, snad by někomu konečně mohlo dojít, že jsme sami všem svým buňkám bohy. A jací to bozi Vůbec nevíme která bije a tělo trápíme ani o tom většinou nevíme. Prý bůh vševědoucí Prý stvořitel všehomíra. Kde tedy byl ten bůh a co byl, když byl před stvořením všehomíra? Vždyť je to nesmysl vypocený nějakám filizofickým magorem, kteréhožto byl Goebels směšným nedoukem. Stejně jako jsme oběťmi svého těla je naše tělo, každá jeho buňka, obětí naší nevědomosti a pitomosti, tak je i náš bůh obětí naší a my jeho. Co si uvaříme jako lidstvo, to si taky spapáme a náš bůh s námi, protože se taky zasloužil. Co to je ten bůh a je v tom namočené jenom pozemské lidstvo, nebo ho sdílíme s nepozemšťany a dokonce i se zvířenou a flórou? Že prý páni tvorstva. Páni, kterí nedovedou panovat ani sobě, ať už jako společnost, nebo jako jednotlivci.
Nicméně světlou stránkou zůstává, že vše se dá změnit pomaličku a polehoučku, pokud se naučíme vládnout alespoň sami sobě jako jednotlivci. To jsou ty osobní volby a osobní zodpovědnost, která sama o sobě může jenom zplodit kolektivní zodpovědnost. Kolektivní zodpovědnost nespočívá v tom, že je každý každému chůvou, ale že ji nikdo nepotřebuje.
Ahoj, Slávek.