Taky mi to dřív děsně vadilo. Když jsem zjistila, že menhiry pomáhají, hned bylo líp. Pak mi ještě "přišla" myšlenka, že to nakonec bude plus pro nás, lidi... Sice netuším jak a proč a jestli to tak fakt je, ale nějak mě to uklidnilo. Připadalo mi, že jestli to budu každý den prožívat, bude mi to ubírat elán a sílu na důležitější věci. Úplně jedno mi to není, když vidím, jak zase zadrátovávají oblohu, ale už mě to neničí.poota píše:...čím míň se tím budeme strašit, tím míň to na nás bude působit!
... co všechno se dá psychikou dokázat ...takže zase tak beznadějné, jak se v tomhle vlákně předestírá, to zas zcela určitě není! ...
A souhlasím s pootou, že v psychice je možná záchrana! Třeba si před spaním představujte, jak si kolem sebe vytváříte jakousi bublinu, do které se nic špatného ze vzduchu nedostane. Po čase můžete bublinu zvětšovat... a když nás to udělá víc, budou celá území chráněná... Vím, vypadá to jako blábol, ale jsme mocné bytosti, ani netušíme.... Dokázali bychom mnohé, jen kdybychom věřili a zrušili si v sobě různé programy...
Nenechte se tím ničit a ovládat své myšlenky, všímejte si i těch pěkných věcí kolem sebe a buďte šťastní.
kachna
Spíš bych se naprogramoval, že mi to dělá dobře, že to potřebuju a dovedu si z toho dělat nějakou výživu. Když to jde z "ničeho" (breathariáni) jde to nutně z čehokoliv. Tím se z rovnice odstraní strach, či obava.
