Všichni do jednoho se při léčení soustředí na člověka jako takového, ale málo kdo se vnoří do toho, jak se na ta léčení kouká naše tělo. Mně ve vší té literatuře, co jsem o zdraví kdy proběhl, a je jedno jestli ortodoxní, alternativní, nebo samostatné, pořád straší anomálie.
Tou anomálií je zásadní průšvih, aspoň pro mne, že se nikdo ještě snad nepozastavil nad tím, jakou úlohu hraje v celé léčebné situaci bojiště po bitvě. Nejvýraznější to je u MuDrologie. Řekněme, že máme tasemnici nebo chřipku, to je fuk. Koukáme na to tak, že nám tělo napadl nepřítel a vyrazíme jak chudej král do boje. Bafneme antihelmentikum, nebo moč, nebo antibiotikum, nebo cokoliv a hurá na ně, začne válka. To nám připadá jako normální. Takhle se to přeci dělá. Tohle je naše mentalita vypěstovaná naším zvráceným dějepisem a zdravotnictvím, i našema společenskejma vztahama. Bude to stát tolik a tolik na armádu léčiv a to by mělo stát tolik a tolik životů nepřítele. Na co nekoukáme je fakt, že si z těla uděláme bojiště a jak vypadá bojiště po boji, čím drastičtějí boj, tím hůř, snad víme všichni, že nám v těch válečných filmech soudruzi naše nosy pěkně vymáchali. Při použití MuDrologie jsme pak zdevastovaní jak fyzicky, tak mentálně, i když mentálně jaksi mimoděčně. To si nejspíš nikdo neuvědomujeme. U všech dalších metod, které s něčím bojují, to může být a prakticky vždy je o hodně lepší na fyzické úrovni, ale mentálně to vyjde nastejno a čím delší boj, tím hůř. Koukáme tupě na vojáky na obou stranách, kdo jako že pak asi vyhraje, kolik jsme toho pomydlili, nebo ještě ne, ale nekoukáme na to, jak dopadne bojiště.
Pokud už máme pocit, že jsme nějak vyhráli, pořád nám zbylo rozmlácené bojiště a my ho necháme samo sobě napospas doufaje, že si s tím “matička příroda” už poradí. Co nám uniká je, že první, co se na takovém bojišti chytá, je plevel, pokud vůbec něco. Ono to může být na roky dost v háji, třeba po razantní protirakovinné chemické, nebo atomové válce, popřípadě jejich kombinace, pokud ji tedy vůbec bojiště přežije. V nejlepším případě se dáme do rehabilitace a tam, kde dřív rostl smíšený les, buky, duby, borovice, tráva, hloží, smrky a olše vysázíme březový háj, ne že tam ekologicky patří, ale ony přece rychle rostou. Z původní krajiny jsme díky své pitomosti vyrobili krajinu zcela jinou.
Napadají mne analogie z polnohospodářství,
1) MuDrologie - Rozmnožila se nám mandelinka, tož to posypeme DDT. Mandelinku vymydlíme, ale vymydlíme i cvrčky a včely atd. Doslova a do písmene překopeme celý ekosystém. Zničili jsme přirozený chod věcí a vyrobili jsme ze zahrádky bojiště. Samozřejmě to momentálně vyřeší mandelinku, ale dlouhodobě to nadělá víc škod jak užitku. Zjistíme, že nám ty brambory už moc nechtěj fungovat, anžto je nemá co opylovat, do půdy se sestěhovali chrousti, protože jsou to mrchy odolný a nezbývá, než použít další DDT, či něco ještě lepšího od Monsanta. Snad to nemusím dál rozvádět.
2) Alternativa – Rozmnožila se nám mandelinka a nějaký "Mičurin" došel na to, že stačí půdu alkalizovat a mandelinka mizí. Výborně. Ať žije Mičurin, král všech agronomů, už to jde bez DDT. Mandelinka sice takřka zmizela, nic jsme neotrávili, ale opět jsme zásadně změnili ekosystém, který to sice jaksi potřeboval, ale ne sodou bikarbonou, ne něčím drastickým a jednostranným. Opět to není jen mandelinka, která jde do kopru. Zásadně jsme změnili úplně vše a bramborám se už nemusí dařit, ani mrkvi a kdečemu jinému. Půda dlouho nebude to, co byla než se do nám dala do brambor mandelinka. Bramborám se nechce růst, tož přihodíme něco fosfátů a nitrátů a ejhle bramborám se zase daří, ale už nejsou moc dobrý, něco chybí, nebo přebývá a nemocní nám brambory i my.
3) Vlastní zdroje - nasadíme něco naprosto vlastního, třeba čurinu, takže na brambory kompost z bramborové natě. To je přeci jejich vlastní záležitost a ono to krásně funguje. Akorát, že to nutně nesebere mandelinku. Jenže pokud jsou ty brambory zdravý, ona se ani ta mandelinka moc nechytá, brambory si s ní celkem proradí a nějak se s mandelinkou domluví tak, že sice nějaká ta mandelinka se uživí, očistí bramborové keříčky tam, kde došlo k poškození, ale zdravé části nechá na pokoji a bramborám se daří a mandelince relativně taky. Řekněme, že škody jsou už na fyzické úrovni vyloučeny, protože jsme nevyrobili ze zahrádky bojiště na fyzické platformě. Jenže na mentální úrovni pořád ještě bojujeme a devastujeme zahrádku mentálně, pokud kompostujee ne aby se dařilo bramborám, ale abychom udrželi mandelinku na uzdě. I při použití vlastních zdrojů se ještě stale můžeme huntovat, protože naše mysl je vedle našeho těla taky kus našeho já, je take naším vlastním prostředím.
Láska a řeči o lásce, jakožto léčebné síle. Mám s tím výrazem "láska" nesmírný problém, protože byl zprofanován natolik, že už například máme i “lásku” k penězům. To je přeci kravina. Jde o totalní zmatení jazyka jak ve věži Bábelské. Co to ale vlastně je a co je vše ostatní a co si pod tím pojmem kdo představujeme. Řekněme, že jde o pocit harmonie vzhledem k něčemu, co něco představuje, nebo k někomu. Jenže to pak je průser, protože to může být i ta “láska” k penězům, takže tento termín není vyhovující. Vyhovující termín je do značné miry záměr, čeho vlastně chceme dosáhnout.
Tady http://www.upramene.cz/forum/viewtopic. ... 97#p117597 tak nějak poukazuju na to, jak je záměr důležitý a jak musí být správně cílený. Léčit se lze přirovnat k chůzi. Jenže chůze jako taková není nikdy záměrem a nikdy nás nikam sama o sobě nedopraví, než zpátky domů, pokud tedy nezabloudíme. To je sport a na to nebyla chůze nikdy určena. Byla určena na to, abychom se někam dostali. Soustředit se tedy jak na chůzi tak na léčení se je bezcílné. Cíl musí být danný s tím, že si zároveň uvědomíme, že ta chůze má být bezpečná. /Pkod záměrem neí nějaký cíl, vyléčení se nekoná.
Tady musím trochu odskočit a zakousnout se do všech, kdo tvrdí, že neexistuje zlo a dobro, že vše dobré je k něčemu zlé a vše zlé k něčemu dobré. To je zmatená polopravda a tudíž lež jako věž a navíc mimo mísu. Zlo a dobro je velice snadno rozeznatelné. Zatímco dobro je vždy tvůrčí, zlo je vždy ničivé. Stejně jako dobro má nepřekonatelný problém cokoliv ničit, zlu je nemožné tvořit. Samozřejmě se dají lidi zmást natolik, že se v nich oboje mísí, ale to ještě neznamená, že nejde o dvě naprosto rozdílné věci. Pokud je láska spojena s dobrým záměrem, máme tvůrčí sílu, která odporuje zlu, i když ho svým působem podporuje, protože mu poskytuje něco na ničení. Jenže zlo si je velice dobře vědomé, že bez tvůrčí síly nemůže existivat, zatímco tvůrčí síla, a to je i záměr, se beze zla velice dobře obejde. Pokud je “láska” spojena se špatným záměrem, a to je vždy, kdy je tento pocit bezohledný a zatímco na jedné straně něco množí (a neříkám tvoří), na straně druhé ničí, kdy není její záměr tvůrčí. Pak máme co do činění s velice ničivou sílou. Proto taky jsou všechny sbírky historicky k nalezení na hradech, zámcích a v katolických kostelech. Zlo dokáže produkty tvůrčí síly velice ocenit, ale není schopno tvořit.
Lze namítnout, že to množení výtvorů, sběratelství, ale není láska. No, není. Bohužel jsme ale natolik zblblí, že tím slovem označujeme i takovýto přístup. Asi by se dalo říct, že skutečná láska je tvůrčí záměr, i když se může projevovat v různých formách. U milenecké lásky je to jednoznačné, protože výsledkam je vytvoření nového lidského života. U všech dalších jde ale o udržování sociální harmonie, spolupráce a tvorbě na úrovni nikoliv individuální, ale celospolečenské, takže o vytváření podmínek k tvorbě a rozvoji nového života.
Rozhodně nejde nutně a pouze o lásku dítěte k rodičům, či lásku mileneckou, jde o něco dost jiného, i když s těmato dvěma a dalšíma se to nemusí a nejspíš nikdy nevylučuje, naopak, většinou jde o souběžnou záležitost. Jde o nějaký vztah jak k sobě, tak ke druhým, který je definitivně vždy sobecký v tom smyslu, že náš úmysl je namířen k tomu, aby nám bylo dobře. Pokud chceme, aby bylo dobře řekněme milované osobě, zase jde o sobecký úmysl, protože žijeme s pocitem, že pokud bude druhé osobě dobře, bude dobře i nám, takže oběma. Totéž se v naší hlavě děje, pokud se staráme o své tělo v momentě, kdy ho začneme tak zvaně milovat, kdy si uvědomíme, že ho potřebujeme stejně jako ono potřebuje nás, tedy naše duchovno, a začneme s ním spolupracovat, místo abychom ho jenom používali.
Celá situace léčení, ať již sebe, nebo druhých, a ono to jde vždy do nějaké miry ruku v ruce, se mi jeví jako zvrácená, pokud s něčím bojujeme. V tomhe spočívá zvrácenost psychologie všeho léčení namířeného proti patologii, navíc lokálně, teďka játra a teď duši. Je to jak kopání hovna po místnosti z rohu do rohz s pocitem, že uklízíme. Jako jedinou skutečně schopnou metodou se mi jeví tvůrčí, mentální záměr namířený jak na sobe samé, tak na naše těla a naší mysl, tak i k druhým. To se nedá rozškubnout. Je to určitě šichta a pro mnohé asi aj nepředstaviltelné. Osobně s tím mám taky zatím potíž se nějak porovnat ukáznit.
Že jsem vysazený na anomálie, pořád mi strašila v makovičce paninka co odjela z Ameriky do Anglie a začala tam léčit tatíka s rakem svojí čurinou do čaje, než ho drapla a odvezla do US a léčila dál. Každý den trochu čuriny do čaje a raka ho zbavila. V metodě nicméně pokračovala a držela ho ve zdraví. Nemám pocit, že za to mohla až tak úplně jen ta čurina. Ze všeho, včetně Bengstona, Norbekova, různého sebeléčení, Walacha, Schulzeho, Breuse atd. dietama a já nevím čím na mně leze přesvědčení, že pokud někdo skutečně mentálně působí skutečnou tvůrčí láskou a mentálně pečuje ať již o sebe, tak o někoho druhého, dochází k uzdravení a nejen léčeného. I léčiteli to nutně dává co potřebuje.
Ono by to taky docela vysvětlovalo aj problem s klinickými studiemi nových farmak. Tam má někdo zatracený zájem, tedy záměr, aby takový preparát skutečně léčil, alespoň u těch, kteří tyto “léky” někomu cpou. Samozřejmě je podmalovaný i tím, že tam jde někomu dalšímu jen o prachy a výsledky jsou tudíž promíchané. Jenže pak se to dostane do rukou MuDrům, kteří se dívaj na pacoše jenom jako na zákazníka, kteří buďto dávno ztratili zájem někoho vůbec vyléčit, nebo ho nikdy neměli a dali se na doktořinu jen kvůli prachům a sebedůležitosti statusu a najednou i preparát, který jakž takž fungoval rozumně v byť i nesfalšovaných studiích, naprosto selhává v praxi, protože jeho vražedné fyziologické účinky naprosto převládnou nad pozitivními mentálními během studií.
Ani to ale není jaksi kompletní náhled. Vstupuje do toho léčení i slovo rituál. Zde se výrazně projevuje Norbekovova metoda s jeho cvičeními, mám pocit že Silvovka a kdejaká další to má taky, i to dopování čaje urinou jak jsem se zmínil výše. Úplně stejně na něj ale narážíme u šamanismu, sebeléčení šťávováním atd. To už se posouváme na nikoho jiného než na I.P. Pavlova a na podmíněný reflex, i když trochu jinak. Norbekov to vyjadřuje velice přesně s úsměvem. Je nám velmi dobře, jsme potěšeni, roztáhne se nám pusa do úsměvu. Roztáhneme pusu do úsměvu, zvedne se nám nálada a hned je nám líp mentálně. Na někoho se usmějeme, zvedne se nám nálada oběma. Jde o svázání pocitu s něčím a může to být nějaký fyzický projev, ale nemusí. Může to být i Bengstonovo cyklování a denní příprava šťáv na sebeléčení, nabo na léčení někoho jiného, denní nascání tatíkovi do čaje, úplně cokoliv. Samozřejmě pomůže, pokud je to, co je fyzické, taky prospěšné, ale jen to fyzické není zdaleka celé povídání.
Zde se dále hlásí o slovo rozdíl mezi slovem rutina a slovem rituál. Rutina není nezbytně svázaná s účelem, ale rituál ano. Už třeba čištění si zubů může být rutinou a může být rituálem. Pokud jsme se to naučili s pocitem, že si děláme dobře, že se o sebe staráme, jde o pozitivní rituál a aspoň těm zubům to bude dělat dobře. Pokud to do nás někdo nacpal vařečkou a děláme to dál s nechutí, protože máme pocit, že bez toho se nám budou zuby kazit, jde o záporný ritual a čištění moc nepomůže, spíš naopak. Pokud je čistíme bezmyšlenkovitě, že jsme na to hold přistoupili, že to dělá každý, hold to tedy děláme taky, jako se chodíme vyčurat. Jde o zvyk, tedy rutinu, která se nás mentálně netýká. U rituálu koukáme na nějaký účel,nějaký záměr, svázaný s nějakou činností. O tom mluví i Bengston, když první co udělá u každého pacienta je to, že si vytýčí, že chce pacienta uzdravit, než se dá do cyklování. Totéž Norbekov, když mluví o dětech, které si léčily cukrovku hrou na rozpouštění cukru ve vaničce s vodou.
Pokud se na nějakou pravidelnou činnost navázal pozitivní mentální stav, máme vyhráno, pokud nic, nejde celkem o nic, ale pokud se na ni navázal negativní mentální stav, máme problém. Samozřejmě, že čím častěji se o něco takhle staráme, tím je ta starost účinější. K tomu ale maj taky co říct a dostáváme se ke kaprům.
Pokud budeme kapry krmit denně v určitou hodinu, oni se brzy naučí na to krmení nedočkavě čekat v místě, kde k němu dochází. Krmení se stane kaprovi pravidelným rituálem. Jeho podvědomí si na něm vytvoří závislot. Vůbec o tom nepřemýšlí, ale jeho podvědomí a tím tělo se na krmení těší a zařídí se tak, že o ritual krmení nepřijde. Stejně tak, pokud si zařídíme pravidelný pozitivní rituál, a je jedno jestli pro někoho, nebo pro sebe, podvědomí si ho v danné době samo vybaví i s jeho mentální souvislostí a stane se automatickou, podvědomou metální činností. Znovu a znovi si rutuálem vybavíme i jeho původní záměr. Svýma vlastníma hodinama jsme vybavení všichni, stejně jako všechny živé organismy. Dokud si rituál držíme alespoň mechanicky s tím, že jsme si ho hned v počátku naladili a secvičili na pozitivní, mechanické opakování, třeba čištění zubů, udržuje i psychickou stránku a pravidelný ritual nám asi nadosmrti slouží jak fyzicky, tak mentálně. Ta jeho mentální složka se jeví jako daleko důležitější než jeho fyzická složka. Naučí tělo se pravidelně a podvědomě starat a to komplexně.
Tak nějak polopaticky, jsem si naprosto jistý, že i kuřák, který je přesvědčen o tom, že mu kouření dělá dobře na ledviny, nikdy neonemocní nemocí ledvin, protože si vypěstoval pozitivní rituál. To neznamená, že se mu nesloží plíce.
Zde se tímto dbíráme k problému s MuDrologickými a jinými diagnostikami, které nás mentálně rozkouskujou na součástky. To je jak už mnohokrát řečeno strašná ptákovina nejen fyzicky ale opět i mentálně, protože starost o nějaký jeden orgán téměř určitě vyvolá bezstarostnost vzhledem ke všem ostatním částem těla. Léčení po kouskách je jak přelejvání vody z jednoho konce rybníka na druhý. Proto taky Norbekov hovoří o nutnosti vzít při jeho cvičeních v potaz všechny části těla. Ne sice naráz, ale definitivně během každého jednoho cvičení, jednu po druhé. Zrovna tak se ale dají vypěstovat metody, a paninka s čurinou a tatíkem toho definitivně docílila, kdy se mentálně staráme o celého člověka najednou. I to, co píše Kachna (snad není novinářská

V zásadě jde tedy o to, aby ritual s něčím nebojoval, ale aby podporoval celého člověka, naši “duši” a krzevá ni i naše tělo, nebo duši někoho jiného ... , ale jde to stejně ruku v ruce i sociálně. Jde o pozitivní záměr, který sice vzniká v momentě, kdy si začneme nějaký rituál pěstovat, ale který se při každém opakování rituálu vždy a znovu podvědomě opakuje a působíme jím na své okolí i na sebe, aniž bychom o tom dál nějak přemýšleli, nebo to registrovali. Mám tedy silný pocit, že je třeba si hledět nkolika složek najednou, jednak tvůrčího záměru, s klidem si tomu říkejte kdo chce láska, ale bude to těžká domluva s jinými, jednak si pomoc nacvičením si kompletního rituálu a to znamená i časovou disciplinu a pravidelnost.
S laskavým pozdravem, Slávek.