vlákno čisté - poo.
http://cgi.ebay.co.uk/FREE-ENERGY-POWER ... dZViewItem
143,600.00 Liber - Ukraine
Aktuálně: Nový finanční systém - SPDR nabízí doživotní měsíční rentu, oddlužení. financování vlastních projektů. Více zde...
Město Krnov - Přímá pomoc jedné domácnosti postižené povodní. Více zde...
Město Krnov - Přímá pomoc jedné domácnosti postižené povodní. Více zde...
hmm
-
kutil
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 766
- Registrován: pát 25 lis 2005 19:33
- Bydliště: Morava
- Dal: 48 poděkování
- Dostal: 269 poděkování
Re: hmm
Ahoj, tak jsem si přečet že ti to pošlou letecky za 3,500,- dolarů
No nekup to?
to ten náš motor z liazky + asynchronní generátor dá těch 100 kW taky a laciněji (pokud rozchodíme rozklad vody?= taková maličkost :lol: )
No nekup to?
to ten náš motor z liazky + asynchronní generátor dá těch 100 kW taky a laciněji (pokud rozchodíme rozklad vody?= taková maličkost :lol: )
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
článek
zajímavé počtení,nepodařilo se mi uložit originál vládám jako txt:
Logika supervelmoci a imperiální lekce
Čestmír Lang
Nové publikace Francise Fukuyamy a Herfrieda Münklera se snaží odhalit principy fungování impérií, každá však svým vlastním způsobem.
Francis Fukuyama: America at Crossroads.
Yale University Press, New York 2006, 240 stran.
Herfried Münkler: Imperien. Logik der Weltherrschaft vom Alten Rom bis zu den Vereinigten Staaten.
Rowohlt Verlag Berlín 2005, 331 stran.
Francis Fukuyama, profesor mezinárodní politické ekonomie na Johns Hopkins University ve Washingtonu, na sebe poprvé upozornil prací Konec dějin (1992), v níž po pádu berlínské zdi prorokoval historicky nezadržitelné vítězství moderních společností blahobytu. V osmdesátých a devadesátých letech vypracovával pro republikánskou administrativu perspektivní studie budoucí americké zahraniční politiky na Blízkém Východě a v Evropě. Nikdy se netajil svou blízkostí k neokonzervativní politologii, která byla a je jedním z pilířů politiky George W. Bushe. Novou publikací Amerika na rozcestí (2005) se Fukuyama demonstrativně rozchází s politikou amerického prezidenta. Spojené státy jsou pro něj ale i nadále „impériem dobré vůle“ (goodwill empire).
Amerika na rozcestí působí jako mozaika politických a hospodářských témat vedoucí ke kritice současné americké zahraniční politiky a návrhů na její změnu. Tato poslední, klíčová kapitola má ovšem rozsah pouhých dvaceti stran. Ostatní oddíly, jako historický nástin amerického neokonzervativního myšlení, přehled teorií hospodářské pomoci rozvojovým zemím a návrhy na přebudování celosvětových institucí, které by mohly nahradit málo efektivní management OSN, souvisí s hlavním tématem jen málo. V podstatě jsou shrnutím autorových starších úvah známých z časopiseckých publikací nebo z jeho předchozí knihy Budování státu (State Building).
Myšlenkový svět neokonzervativismu
Podle Fukuyamy se Spojené státy liší od ostatních zemí v jednom základním bodě: svět se mohl a může spolehnout na to, že vojenskou moc používají spravedlivě a nasazují ji tak rozumně, jak toho jiné státy nejsou schopny. Amerika se nechová imperiálně, ale jako ochránce existujícího mezinárodního systému. Tato neokonzervativní teze spočívá podle autora na třech sloupech.
Prvním je hluboké přesvědčení, že se vnitropolitický (demokratický) charakter vlády projevuje v zahraniční politice států. Tím pádem mají USA politickou legitimaci k politickým nebo hospodářským intervencím kdekoli na světě. Použití takové moci je podle neokonzervativců nezbytným prostředkem k prosazení morálních cílů, což platilo už v protihitlerovské koalici, stejně jako v případě bombardování Miloševičova Srbska.
Druhým pilířem je chronická nedůvěra vůči velkorysým sociálním projektům jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice. Neokonzervativci odmítají jak dlouhodobé sociální projekty doma, tak i rozsáhlejší hospodářskou pomoc zemím třetího světa. Odrazem této nedůvěry je fakt, že USA vynakládají na zahraniční pomoc poměrně nejnižší procento HDP ze všech zemí OECD.
Třetím sloupem je skeptický postoj vůči možnostem prosazení mezinárodního práva a realizaci celosvětové bezpečnosti prostřednictvím OSN.
Bushovy omyly
Autor považuje za hlavní chybu Bushova týmu a jeho neokonzervativních ideologů přesvědčení, že tíhnutí národů k demokracii je univerzálním rysem, který se vztahuje i na autoritativní společnosti. Univerzální je ale podle Fukuyamy pouze přání individua žít v moderní společnosti s vysokou životní úrovní, s technickými vymoženostmi a kvalitním zdravotnictvím.
Boj s terorismem nelze podle Fukuyamy vést preventivními válkami proti al-Káidě. Největším nebezpečím západních společností není Bin Ladin a jeho přívrženci, ale vykořenění imigranti, mladí lidé z Hamburku, Londýna či Amsterodamu, kteří vidí v ideologii džihádu odpovědi na osobní hledání nové identity.
Řešením tedy nejsou preventivní války, ale posílení důvěry mladých muslimů západních společností v hodnoty západní společnosti. Fukuyamovo psychoterapeutické doporučení se ani v náznacích nedotýká situace na Blízkém Východě. Nezmiňuje se ani o příčinách historického antiamerikanismu v islámských zemích, které nepramení z náboženských konfrontací, ale mají kořeny v americké imperiální politice. Navíc si počíná jako američtí konzervativci, kteří intenzivní hospodářskou pomoc považují v podstatě za nejhůř investované peníze a vůbec si nepřipouštějí myšlenku spravedlivějšího systému světového obchodu vůči zemím třetího světa.
A poslední nikoliv nevýznamnou Fukuyamovou tezí je, že problémem druhé irácké války není intervence jako taková, ale jen její špatný management. Ten prý zničí na desítky let renomé USA v zemích třetího světa. Autor přitom ignoruje skutečnost, že Spojené státy byly už dávno předtím kompromitovány jak americkou globální politikou vojenských intervencí, tak i hospodářským protekcionismem ze strany USA i EU.
Pohled Evropana
Na rozdíl od Fukuyamových politologických lekcí je kniha profesora Humboldtovy univerzity v Berlíně Herfrieda Münklera Impéria výsledkem komplexního, ideologicky nezatíženého uvažování. Vychází z rozsáhlého studia historické, politické i hospodářské literatury, má přehlednou strukturu a nabízí logické závěry.
Autor se v ní snaží zodpovědět otázku, zda může analýza historických impérií – od antického Řecka až po dnešní Spojené státy – přinést zhodnotitelné poznatky pro současnou evropskou diplomacii V jejím podtextu se neustále objevují dvě témata: Je možno postulovat fundovanou prognózu o stabilitě současného amerického impéria? Jak by měla být konstruována Evropa, aby byla schopna prosadit se vedle dominantní supervelmoci?
Impéria se podle Münklera liší od běžných států tím, že podléhají zcela odlišným hospodářským a politickým imperativům. Za prvé nemají přesné geografické hranice a jejich státní hranice jsou zčásti propustné a za druhé nemají takové sousedy, které by uznávaly za rovnocenné partnery.
Problémem delšího trvání je vztah centra a periferních oblastí. Čím více jsou hraniční oblasti impéria politicky a hospodářsky zanedbávány, tím větší je nebezpečí povstání, která mohou vést k destabilizaci centra.
Pro stabilitu impéria je rozhodující rovnováha mezi tíhnutím k neustálé expanzi a nezbytnou konsolidací celého území. S tímto úkolem se historicky nejúspěšněji vyrovnala římská říše, která se po maximální expanzi za vlády císaře Augusta rozhodla zaměřit na situaci periferie – zlepšovala tamní infrastrukturu, podporovala kariéry schopných vojáků z provincie a zkrátila období vlády tamějších satrapů, aby zamezila bujení korupce. Vzhledem k obrovské rozloze se za císaře Konstantina impérium rozdělilo na autonomní západní a východní části – toto rozhodnutí prodloužilo existenci východořímské říše o celé tisíciletí.
Posvátná mise a „barbaři“
Podle Münklera se žádné impérium neobejde bez čtyř zdrojů moci. V době expanze je rozhodující moc vojenská a hospodářská, v epoše konsolidace politika a ideologie. Kritickou veličinou přechodu od územní a hospodářské expanze k územní konsolidaci je období, kdy se velikost nákladů na udržení a správu opanovaných území střetává s enormním vzrůstem výdajů – náklady na vojenský aparát a investice periferie musí opatřit původní centrum impéria.
Pro územní soudržnost hraje významnou roli ideologie. Přitom nejde jen o věčný argument každého impéria, že je garantem stability a míru v dané oblasti. Mnohem důležitější je „posvátné“ oprávnění mise: pro Řím jím bylo civilizování barbarů; habsburské Španělsko rozšiřovalo v Novém světě protireformační katolicismus, Rusko Petra I. a jeho následovníků chránilo pravou křesťanskou víru, britské impérium civilizovalo mimoevropský svět liberáním modelem british way of life. A Spojené státy? Ty jsou promotéry volného trhu a demokracie a od prezidentsví Jimmyho Cartera také exportéry univerzálních lidských práv.
Při projekci vývoje amerického impéria se Münckler mimo jiné opírá o úvahy Michela Manna a Sorose. Podle nich povede zostřování globalizace, která je rozhodující oporou hospodářské moci USA, k tomu, že v řadě periferních států selžou státní struktury moci a lokální váleční vůdci (warlords) převezmou kontrolu oblastí bohatých na přírodní zdroje, které zaručují dlouhodobý zisk. Důsledkem takového vývoje bude vzrůst amerických vojenských intervencí, které povedou ke ztrátě kontroly nad periferními oblastmi (Latinská Amerika, muslimské státy). USA tímto použitím síly promarní poslední zbytky atraktivity a jejich mise šíření demokracie a občanských práv postupně ztroskotá na rostoucích vojenských výdajích i na odporu domácího obyvatelstva vůči pacifikačním válkám.
Jaká má být podle Münklera adekvátní odpověď EU na americkou imperiální výzvu? Evropané musí vést politiku opatrné atlantické spolupráce, aby se etablovali jako subcentrum amerického imperiálního prostoru a nedostali se do politické marginality.
EU by se v budoucnu měla intenzivněji věnovat vlastním periferním oblastem na jihu (Balkán) a na východě (Ukrajina, Bělorusko). Taková politika ovšem předpokládá, že se Evropa bude konstituovat jako politická jednotka. Americkému tlaku zvnějšku se musí přizpůsobit evropské politické struktury. Rozhodující překážkou jejich silnější integrace nejsou ani tak nové členské země, jako Velká Británie s jejím zvláštním politickým vztahem k USA. Nutnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU není dána jen tím, že budou USA usilovat o rozštěpení Evropanů. Vyplývá také z nutnosti eventuálních vojenských intervencí v periferních oblastech – na Balkáně, na Kavkaze nebo dokonce i na severoafrickém středomořském pobřeží.
Autor publikuje mj. ve Filmu a době, v Reflexu nebo polské Polityce.
Logika supervelmoci a imperiální lekce
Čestmír Lang
Nové publikace Francise Fukuyamy a Herfrieda Münklera se snaží odhalit principy fungování impérií, každá však svým vlastním způsobem.
Francis Fukuyama: America at Crossroads.
Yale University Press, New York 2006, 240 stran.
Herfried Münkler: Imperien. Logik der Weltherrschaft vom Alten Rom bis zu den Vereinigten Staaten.
Rowohlt Verlag Berlín 2005, 331 stran.
Francis Fukuyama, profesor mezinárodní politické ekonomie na Johns Hopkins University ve Washingtonu, na sebe poprvé upozornil prací Konec dějin (1992), v níž po pádu berlínské zdi prorokoval historicky nezadržitelné vítězství moderních společností blahobytu. V osmdesátých a devadesátých letech vypracovával pro republikánskou administrativu perspektivní studie budoucí americké zahraniční politiky na Blízkém Východě a v Evropě. Nikdy se netajil svou blízkostí k neokonzervativní politologii, která byla a je jedním z pilířů politiky George W. Bushe. Novou publikací Amerika na rozcestí (2005) se Fukuyama demonstrativně rozchází s politikou amerického prezidenta. Spojené státy jsou pro něj ale i nadále „impériem dobré vůle“ (goodwill empire).
Amerika na rozcestí působí jako mozaika politických a hospodářských témat vedoucí ke kritice současné americké zahraniční politiky a návrhů na její změnu. Tato poslední, klíčová kapitola má ovšem rozsah pouhých dvaceti stran. Ostatní oddíly, jako historický nástin amerického neokonzervativního myšlení, přehled teorií hospodářské pomoci rozvojovým zemím a návrhy na přebudování celosvětových institucí, které by mohly nahradit málo efektivní management OSN, souvisí s hlavním tématem jen málo. V podstatě jsou shrnutím autorových starších úvah známých z časopiseckých publikací nebo z jeho předchozí knihy Budování státu (State Building).
Myšlenkový svět neokonzervativismu
Podle Fukuyamy se Spojené státy liší od ostatních zemí v jednom základním bodě: svět se mohl a může spolehnout na to, že vojenskou moc používají spravedlivě a nasazují ji tak rozumně, jak toho jiné státy nejsou schopny. Amerika se nechová imperiálně, ale jako ochránce existujícího mezinárodního systému. Tato neokonzervativní teze spočívá podle autora na třech sloupech.
Prvním je hluboké přesvědčení, že se vnitropolitický (demokratický) charakter vlády projevuje v zahraniční politice států. Tím pádem mají USA politickou legitimaci k politickým nebo hospodářským intervencím kdekoli na světě. Použití takové moci je podle neokonzervativců nezbytným prostředkem k prosazení morálních cílů, což platilo už v protihitlerovské koalici, stejně jako v případě bombardování Miloševičova Srbska.
Druhým pilířem je chronická nedůvěra vůči velkorysým sociálním projektům jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice. Neokonzervativci odmítají jak dlouhodobé sociální projekty doma, tak i rozsáhlejší hospodářskou pomoc zemím třetího světa. Odrazem této nedůvěry je fakt, že USA vynakládají na zahraniční pomoc poměrně nejnižší procento HDP ze všech zemí OECD.
Třetím sloupem je skeptický postoj vůči možnostem prosazení mezinárodního práva a realizaci celosvětové bezpečnosti prostřednictvím OSN.
Bushovy omyly
Autor považuje za hlavní chybu Bushova týmu a jeho neokonzervativních ideologů přesvědčení, že tíhnutí národů k demokracii je univerzálním rysem, který se vztahuje i na autoritativní společnosti. Univerzální je ale podle Fukuyamy pouze přání individua žít v moderní společnosti s vysokou životní úrovní, s technickými vymoženostmi a kvalitním zdravotnictvím.
Boj s terorismem nelze podle Fukuyamy vést preventivními válkami proti al-Káidě. Největším nebezpečím západních společností není Bin Ladin a jeho přívrženci, ale vykořenění imigranti, mladí lidé z Hamburku, Londýna či Amsterodamu, kteří vidí v ideologii džihádu odpovědi na osobní hledání nové identity.
Řešením tedy nejsou preventivní války, ale posílení důvěry mladých muslimů západních společností v hodnoty západní společnosti. Fukuyamovo psychoterapeutické doporučení se ani v náznacích nedotýká situace na Blízkém Východě. Nezmiňuje se ani o příčinách historického antiamerikanismu v islámských zemích, které nepramení z náboženských konfrontací, ale mají kořeny v americké imperiální politice. Navíc si počíná jako američtí konzervativci, kteří intenzivní hospodářskou pomoc považují v podstatě za nejhůř investované peníze a vůbec si nepřipouštějí myšlenku spravedlivějšího systému světového obchodu vůči zemím třetího světa.
A poslední nikoliv nevýznamnou Fukuyamovou tezí je, že problémem druhé irácké války není intervence jako taková, ale jen její špatný management. Ten prý zničí na desítky let renomé USA v zemích třetího světa. Autor přitom ignoruje skutečnost, že Spojené státy byly už dávno předtím kompromitovány jak americkou globální politikou vojenských intervencí, tak i hospodářským protekcionismem ze strany USA i EU.
Pohled Evropana
Na rozdíl od Fukuyamových politologických lekcí je kniha profesora Humboldtovy univerzity v Berlíně Herfrieda Münklera Impéria výsledkem komplexního, ideologicky nezatíženého uvažování. Vychází z rozsáhlého studia historické, politické i hospodářské literatury, má přehlednou strukturu a nabízí logické závěry.
Autor se v ní snaží zodpovědět otázku, zda může analýza historických impérií – od antického Řecka až po dnešní Spojené státy – přinést zhodnotitelné poznatky pro současnou evropskou diplomacii V jejím podtextu se neustále objevují dvě témata: Je možno postulovat fundovanou prognózu o stabilitě současného amerického impéria? Jak by měla být konstruována Evropa, aby byla schopna prosadit se vedle dominantní supervelmoci?
Impéria se podle Münklera liší od běžných států tím, že podléhají zcela odlišným hospodářským a politickým imperativům. Za prvé nemají přesné geografické hranice a jejich státní hranice jsou zčásti propustné a za druhé nemají takové sousedy, které by uznávaly za rovnocenné partnery.
Problémem delšího trvání je vztah centra a periferních oblastí. Čím více jsou hraniční oblasti impéria politicky a hospodářsky zanedbávány, tím větší je nebezpečí povstání, která mohou vést k destabilizaci centra.
Pro stabilitu impéria je rozhodující rovnováha mezi tíhnutím k neustálé expanzi a nezbytnou konsolidací celého území. S tímto úkolem se historicky nejúspěšněji vyrovnala římská říše, která se po maximální expanzi za vlády císaře Augusta rozhodla zaměřit na situaci periferie – zlepšovala tamní infrastrukturu, podporovala kariéry schopných vojáků z provincie a zkrátila období vlády tamějších satrapů, aby zamezila bujení korupce. Vzhledem k obrovské rozloze se za císaře Konstantina impérium rozdělilo na autonomní západní a východní části – toto rozhodnutí prodloužilo existenci východořímské říše o celé tisíciletí.
Posvátná mise a „barbaři“
Podle Münklera se žádné impérium neobejde bez čtyř zdrojů moci. V době expanze je rozhodující moc vojenská a hospodářská, v epoše konsolidace politika a ideologie. Kritickou veličinou přechodu od územní a hospodářské expanze k územní konsolidaci je období, kdy se velikost nákladů na udržení a správu opanovaných území střetává s enormním vzrůstem výdajů – náklady na vojenský aparát a investice periferie musí opatřit původní centrum impéria.
Pro územní soudržnost hraje významnou roli ideologie. Přitom nejde jen o věčný argument každého impéria, že je garantem stability a míru v dané oblasti. Mnohem důležitější je „posvátné“ oprávnění mise: pro Řím jím bylo civilizování barbarů; habsburské Španělsko rozšiřovalo v Novém světě protireformační katolicismus, Rusko Petra I. a jeho následovníků chránilo pravou křesťanskou víru, britské impérium civilizovalo mimoevropský svět liberáním modelem british way of life. A Spojené státy? Ty jsou promotéry volného trhu a demokracie a od prezidentsví Jimmyho Cartera také exportéry univerzálních lidských práv.
Při projekci vývoje amerického impéria se Münckler mimo jiné opírá o úvahy Michela Manna a Sorose. Podle nich povede zostřování globalizace, která je rozhodující oporou hospodářské moci USA, k tomu, že v řadě periferních států selžou státní struktury moci a lokální váleční vůdci (warlords) převezmou kontrolu oblastí bohatých na přírodní zdroje, které zaručují dlouhodobý zisk. Důsledkem takového vývoje bude vzrůst amerických vojenských intervencí, které povedou ke ztrátě kontroly nad periferními oblastmi (Latinská Amerika, muslimské státy). USA tímto použitím síly promarní poslední zbytky atraktivity a jejich mise šíření demokracie a občanských práv postupně ztroskotá na rostoucích vojenských výdajích i na odporu domácího obyvatelstva vůči pacifikačním válkám.
Jaká má být podle Münklera adekvátní odpověď EU na americkou imperiální výzvu? Evropané musí vést politiku opatrné atlantické spolupráce, aby se etablovali jako subcentrum amerického imperiálního prostoru a nedostali se do politické marginality.
EU by se v budoucnu měla intenzivněji věnovat vlastním periferním oblastem na jihu (Balkán) a na východě (Ukrajina, Bělorusko). Taková politika ovšem předpokládá, že se Evropa bude konstituovat jako politická jednotka. Americkému tlaku zvnějšku se musí přizpůsobit evropské politické struktury. Rozhodující překážkou jejich silnější integrace nejsou ani tak nové členské země, jako Velká Británie s jejím zvláštním politickým vztahem k USA. Nutnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU není dána jen tím, že budou USA usilovat o rozštěpení Evropanů. Vyplývá také z nutnosti eventuálních vojenských intervencí v periferních oblastech – na Balkáně, na Kavkaze nebo dokonce i na severoafrickém středomořském pobřeží.
Autor publikuje mj. ve Filmu a době, v Reflexu nebo polské Polityce.
Vím, že vím vše, aneb meditace o ničem.
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
to sem psal do jneho fora
jen se chci podělit, třeba to někoho nakopne ...
citace1:
změna světa, ...
Dějinami hýbou jednotlivci, nikdy masy.
To známe z historie a je to velmi bohatě doloženo. Nemusíme chodit daleko.
G.J. Caesar, Louis 14, A.Hitler, J.V.Stalin, , atd, atd.
nebyli to masy jejich národů, ale oni, kdo mohli řídit.
Jsou to jednotlivic, kdo hýbou dějinami. A tací, co nemají poraženecké řeči, tací, co si neříkají "já to nedokážu".
Otázkou je, jak tací své posice zneužili, či užili k dobré věci. Smutné, že převažují negativa.
Je na nás utvářet budoucnost, nedělá se sama.
citace2:
RE: změna světa...
Je to tzv. otevření "očí" a to patří všude.Stačí si např. jen připomenout ČSSD.Např. její historii od vzniku až po "zradu" po nástupu komunistů a hájení přeběhlíků z KSČ po dobu dvou let nebo jiných z různých stran.TAK POZOR NA PANA PAROUBKA A JEHO "kývače".Když si dovolí tvrdit že je někdo přeběhlík (sám je co?) tak paroubkovo chování a vystupování včetně zvěřejněných projevů velmi silně připomíná kádrování a diskriminaci , kterou zažila ČR za vlády komunistů od justičních vražd a po výhazovy z práce a z republiky.To nebyla jen iniciativa jednotlivců,ale diktatura státu vedeného KSČ (KSČM+ČSSD)!!!!!!!!!!!!!!!!
Doufám,že jsem byl pochopen.Je to stručné,tak prosím za prominutí.
citace3:
RE: změna světa...
:-[ promiň, ale myslím si, že politika do fóra chemická technologie opravdu nepatří
...a kromě toho se do diskuse na politické téma už nechci zaplétat, protože většinou vede k nespokojenosti všech zúastněných
...nicméně tvůj názor respektuji, ale vůbec se s ním neztotožňuji
citace4:
RE: změna světa...
Nejde mi ani o ztotožnění s názorem,ani o diskusi na politické téma.Bohužel i politika je to co brzdí její vývoj a užití - někdy je to dobře a jindy velmi,velmi špatně (alternativní zdroje např. a mnoho dalších).Jen jsem si dovolil upozornit na fakta a ty si následně musí každý vyrovnat sám se sebou-historie je to co nás vede vpřed společně s dalšími.
Doufám,že jsem byl pochopen.Podrobnější rozbor samozřejmě patří zcela někam jinam-jiná fóra.A to si myslím,že se zde děje a dodržuje.(Tedy ve většině případů).
M_Q_
RE: změna světa...
Je jedno jak si řiká diktátor, když je skupina diktátorů je to o něco horší a jestli si říkají demokraté, komunisti, nebo otevřeně přiznají diktaturu dvaceti jedinců, tak to absolutně nemá vliv, mně se líbý komunismus, nelíbý se mi, že na louce, kam sem chodil hrát fotbal, je cedule soukromý pozemek, na straně jedný milliardy za nic a na druhé 2 000 000 lidí na minimální mzdě, to určitě neni ani demokracie, ani kapitalismus, to je obyčejné otroctví, až budou všude cedule soukromý pozemek a vstup zakázán, tak bude zase revoluce, válka, reforma půdy (přerozdělení) a zase se pojede na novo, peníze jsou dobrý leda k tomu zotročit toho co je nemá, rozumný člověk nepotřebuje peníze, potřebuje šaty, přístřeší, teplo, jídlo, ty nesmysly, které plodí zbytečné továrny plné zaměstnanců co se věnují zbytečné činnosti, jen proto, aby si nepřipadali zbyteční jsou ze selského pohledu uplně nanic. A v den co to někdo pochopí, se mu sesype celý svět, jak ho znal a chce pryč a jde si skočit z nuseláku nebo si vystřelí mozek.
http://conspiracycentral.net:6969/index.html
Jde jen o to být BOHEM za života.
Na odkazu je parta co staví v garáži talíře, vodíkový pohony, hodně info o ostatních planetách, entitách, víceméně vše co je utajováno, aby to neodpoutalo pozornost mas od televize, reklam, rádia všeho toho co udržuje mozek v chaosu, když dáme mozku chvíly čas, navibruje přirozené kmitočky, které tak uspěšně tyto vynálezy ruší, jsou jedinci co se z toho dostanou, ale většinou neořežijou procitnutí, ono ten zmatek vytřídit je tak na 3 roky a to si dá málokdo, opustit práci, ty co zná, TV, PC, hospodu, ale když to zvládne, je na "vyšším levelu", ví co je pravda a jeho vnímání okolí se stane komplexnější, všimne si detailů, které přehlížel, pozná kde co přebývá a kde něco chybí. Začne registrovat energetická pole vnitřní i vnější, pobaví ho přístup ostatních, neprobuzených, zjistí že ho obklopuje spousta bytostí, nehmotných a přece skutečných, jsou dobří i zlí, bez dobra není zlo, bez zla není dobro, vše je v rovnováze, čas i prostor pozbyde důležitosti, místa s emocionálním otiskem začnou ožívat, muže si přehrát vše co se na takovém místě stalo, ale i to co se stane, je to obrovský nápor na mysli, udržet si vědomí a nezbláznit se z toho, v moment kdy má hlavu plnou myšlenek je důležité rozeznat, které jsou moje vlastní, které přicházejí z vnějšku (kolektivní "božské" vědomí) a které jsou z hlav nejbližších lidí, kdybysme trénovali telepatii od základní školy (která velmi důkladně vypláchne mozek), tak nepotřebujeme ani telefony, ani internet, v hlavě máme tolik schopností a necháváme je ležet ladem. A když se u někoho projeví jiná schopnost než "normální", pošle ho obvoďák k psychiatrovi, ten napíše správné tabletky a rok nebo dva na to už leze pacient přes plot Nuselského mostu. Každý nedokáže najednou vypláchnout mozek, zapomenout vše co se učil, čemu věřil, otevřít se přirozenosti.A právě u toho je třeba začít, po vyčištění mysli je dobré vyčistit tělo, detoxikovat od látek, které pomalu a jistě každému z nás ubírají cenné roky života. Ale o tom víte chemikové své ...
RE: citace(1):
RE: změna světa, ....
a ty si myslíš, že jednotlivec, který by chtěl svět opravdu změnit k lepšímu (i když tomu asi věřili všichni vládcové a tyrani), chtěl by učinit život krásnějším a lidi šťastnějšími, že by měl vůbec příležitost a mohl by se dostat až na samou špičku nebo na pozici, kde by opravdu mohl něco změnit???
...vždyť takový člověk by byl udupán jako doktor Galén v Bílé nemoci.
...lidem musíš dát motivaci, vytičit jim "třídního nepřítele", někoho, koho budou moci nenávidět a na koho svalovat svoje chyby a tím se tyran sám bude moci udržet na špičce- a tohle by tvůj 100% člověk nikdy nedokázal už kvůli svým morálním zábranám.
...Morálně čistý člověk se nikdy nemůže dostat na pozice, na které by mohl změnit svět k lepšímu, protože již samotný postup na vrchol v sobě skrývá mnoho nemorálních cest a větších či menších ústupků své věci
...a navíc ukaž mi jednotlivce, vládce, který se dokázal zavděčit všem, který nikomu neublíží, nikoho nezklame, nezpronevěří se svým ideálům, jeho myšlenky se nerozpliznou v nepodstatné kompromisy---- takový člověk prostě není
---změnit svět je nereálné, uvědom si kolik práce dá člověku jednotlivci odnaučit se nějakému zlozvyku a teď mi rozumně řekni, jakými prostředky chceš změnit svět?
...nejsem pesimistka, ale naučila jsem se vidět svět takový jaký je-bez přetvářky a sebeklamu...je to tak špatné?
citace5:
RE: změna světa...
Pokud zauvažuješ nad tím, cos napsala, a úvaha bude fundovaná, opřená o poznatky z dnešní rozvinuté psychologie, sociologie, historie a chápáním příčinných vztahů, pak, drahá, pak pochopíš, že to JDE.
Podobnou diskusi jsem dnes měl, mladík mi tvrdil, že člověka převychovat nejde, že chovat se má každý podle toho, co uzná za vhodné a že snad nikdo nemá PRÁVO druhému cokoliv vštěpovat.
Je mi líto takových lidí.
Musejí ještě dospět, jak v otázce chápání příčinných vztahů, tak i v jiných otázkách.
Když uvažujeme do důsledků a precizně, dojdeme k tomu, že je možné téměř vše, otázka je, za jakých podmínek. Nicméně k cíli dojdeme.
Pokud si řeknu, "změním svět, začnu hned" , mohu tak učinit, mohu se zapsat do dějin, mohu zneužít či využít nějakých těch znalostí z našich blažených věd. Co ale chápeme jako změnu světa? Je to dodání léku na potenci, používá-li se? nesporně ano.
Čili, shrnu-li to, používejme příčinné vztahy, chápejme věci v celém jejich kontextu, kompletně a komplexně. Neuvažujme jednostranně. Nejen věda si toho žádá, ale i náš život.
z diskuze http://www.lide.cz chemické technologie
citace1:
změna světa, ...
Dějinami hýbou jednotlivci, nikdy masy.
To známe z historie a je to velmi bohatě doloženo. Nemusíme chodit daleko.
G.J. Caesar, Louis 14, A.Hitler, J.V.Stalin, , atd, atd.
nebyli to masy jejich národů, ale oni, kdo mohli řídit.
Jsou to jednotlivic, kdo hýbou dějinami. A tací, co nemají poraženecké řeči, tací, co si neříkají "já to nedokážu".
Otázkou je, jak tací své posice zneužili, či užili k dobré věci. Smutné, že převažují negativa.
Je na nás utvářet budoucnost, nedělá se sama.
citace2:
RE: změna světa...
Je to tzv. otevření "očí" a to patří všude.Stačí si např. jen připomenout ČSSD.Např. její historii od vzniku až po "zradu" po nástupu komunistů a hájení přeběhlíků z KSČ po dobu dvou let nebo jiných z různých stran.TAK POZOR NA PANA PAROUBKA A JEHO "kývače".Když si dovolí tvrdit že je někdo přeběhlík (sám je co?) tak paroubkovo chování a vystupování včetně zvěřejněných projevů velmi silně připomíná kádrování a diskriminaci , kterou zažila ČR za vlády komunistů od justičních vražd a po výhazovy z práce a z republiky.To nebyla jen iniciativa jednotlivců,ale diktatura státu vedeného KSČ (KSČM+ČSSD)!!!!!!!!!!!!!!!!
Doufám,že jsem byl pochopen.Je to stručné,tak prosím za prominutí.
citace3:
RE: změna světa...
:-[ promiň, ale myslím si, že politika do fóra chemická technologie opravdu nepatří
...a kromě toho se do diskuse na politické téma už nechci zaplétat, protože většinou vede k nespokojenosti všech zúastněných
...nicméně tvůj názor respektuji, ale vůbec se s ním neztotožňuji
citace4:
RE: změna světa...
Nejde mi ani o ztotožnění s názorem,ani o diskusi na politické téma.Bohužel i politika je to co brzdí její vývoj a užití - někdy je to dobře a jindy velmi,velmi špatně (alternativní zdroje např. a mnoho dalších).Jen jsem si dovolil upozornit na fakta a ty si následně musí každý vyrovnat sám se sebou-historie je to co nás vede vpřed společně s dalšími.
Doufám,že jsem byl pochopen.Podrobnější rozbor samozřejmě patří zcela někam jinam-jiná fóra.A to si myslím,že se zde děje a dodržuje.(Tedy ve většině případů).
M_Q_
RE: změna světa...
Je jedno jak si řiká diktátor, když je skupina diktátorů je to o něco horší a jestli si říkají demokraté, komunisti, nebo otevřeně přiznají diktaturu dvaceti jedinců, tak to absolutně nemá vliv, mně se líbý komunismus, nelíbý se mi, že na louce, kam sem chodil hrát fotbal, je cedule soukromý pozemek, na straně jedný milliardy za nic a na druhé 2 000 000 lidí na minimální mzdě, to určitě neni ani demokracie, ani kapitalismus, to je obyčejné otroctví, až budou všude cedule soukromý pozemek a vstup zakázán, tak bude zase revoluce, válka, reforma půdy (přerozdělení) a zase se pojede na novo, peníze jsou dobrý leda k tomu zotročit toho co je nemá, rozumný člověk nepotřebuje peníze, potřebuje šaty, přístřeší, teplo, jídlo, ty nesmysly, které plodí zbytečné továrny plné zaměstnanců co se věnují zbytečné činnosti, jen proto, aby si nepřipadali zbyteční jsou ze selského pohledu uplně nanic. A v den co to někdo pochopí, se mu sesype celý svět, jak ho znal a chce pryč a jde si skočit z nuseláku nebo si vystřelí mozek.
http://conspiracycentral.net:6969/index.html
Jde jen o to být BOHEM za života.
Na odkazu je parta co staví v garáži talíře, vodíkový pohony, hodně info o ostatních planetách, entitách, víceméně vše co je utajováno, aby to neodpoutalo pozornost mas od televize, reklam, rádia všeho toho co udržuje mozek v chaosu, když dáme mozku chvíly čas, navibruje přirozené kmitočky, které tak uspěšně tyto vynálezy ruší, jsou jedinci co se z toho dostanou, ale většinou neořežijou procitnutí, ono ten zmatek vytřídit je tak na 3 roky a to si dá málokdo, opustit práci, ty co zná, TV, PC, hospodu, ale když to zvládne, je na "vyšším levelu", ví co je pravda a jeho vnímání okolí se stane komplexnější, všimne si detailů, které přehlížel, pozná kde co přebývá a kde něco chybí. Začne registrovat energetická pole vnitřní i vnější, pobaví ho přístup ostatních, neprobuzených, zjistí že ho obklopuje spousta bytostí, nehmotných a přece skutečných, jsou dobří i zlí, bez dobra není zlo, bez zla není dobro, vše je v rovnováze, čas i prostor pozbyde důležitosti, místa s emocionálním otiskem začnou ožívat, muže si přehrát vše co se na takovém místě stalo, ale i to co se stane, je to obrovský nápor na mysli, udržet si vědomí a nezbláznit se z toho, v moment kdy má hlavu plnou myšlenek je důležité rozeznat, které jsou moje vlastní, které přicházejí z vnějšku (kolektivní "božské" vědomí) a které jsou z hlav nejbližších lidí, kdybysme trénovali telepatii od základní školy (která velmi důkladně vypláchne mozek), tak nepotřebujeme ani telefony, ani internet, v hlavě máme tolik schopností a necháváme je ležet ladem. A když se u někoho projeví jiná schopnost než "normální", pošle ho obvoďák k psychiatrovi, ten napíše správné tabletky a rok nebo dva na to už leze pacient přes plot Nuselského mostu. Každý nedokáže najednou vypláchnout mozek, zapomenout vše co se učil, čemu věřil, otevřít se přirozenosti.A právě u toho je třeba začít, po vyčištění mysli je dobré vyčistit tělo, detoxikovat od látek, které pomalu a jistě každému z nás ubírají cenné roky života. Ale o tom víte chemikové své ...
RE: citace(1):
RE: změna světa, ....
a ty si myslíš, že jednotlivec, který by chtěl svět opravdu změnit k lepšímu (i když tomu asi věřili všichni vládcové a tyrani), chtěl by učinit život krásnějším a lidi šťastnějšími, že by měl vůbec příležitost a mohl by se dostat až na samou špičku nebo na pozici, kde by opravdu mohl něco změnit???
...vždyť takový člověk by byl udupán jako doktor Galén v Bílé nemoci.
...lidem musíš dát motivaci, vytičit jim "třídního nepřítele", někoho, koho budou moci nenávidět a na koho svalovat svoje chyby a tím se tyran sám bude moci udržet na špičce- a tohle by tvůj 100% člověk nikdy nedokázal už kvůli svým morálním zábranám.
...Morálně čistý člověk se nikdy nemůže dostat na pozice, na které by mohl změnit svět k lepšímu, protože již samotný postup na vrchol v sobě skrývá mnoho nemorálních cest a větších či menších ústupků své věci
...a navíc ukaž mi jednotlivce, vládce, který se dokázal zavděčit všem, který nikomu neublíží, nikoho nezklame, nezpronevěří se svým ideálům, jeho myšlenky se nerozpliznou v nepodstatné kompromisy---- takový člověk prostě není
---změnit svět je nereálné, uvědom si kolik práce dá člověku jednotlivci odnaučit se nějakému zlozvyku a teď mi rozumně řekni, jakými prostředky chceš změnit svět?
...nejsem pesimistka, ale naučila jsem se vidět svět takový jaký je-bez přetvářky a sebeklamu...je to tak špatné?
citace5:
RE: změna světa...
Pokud zauvažuješ nad tím, cos napsala, a úvaha bude fundovaná, opřená o poznatky z dnešní rozvinuté psychologie, sociologie, historie a chápáním příčinných vztahů, pak, drahá, pak pochopíš, že to JDE.
Podobnou diskusi jsem dnes měl, mladík mi tvrdil, že člověka převychovat nejde, že chovat se má každý podle toho, co uzná za vhodné a že snad nikdo nemá PRÁVO druhému cokoliv vštěpovat.
Je mi líto takových lidí.
Musejí ještě dospět, jak v otázce chápání příčinných vztahů, tak i v jiných otázkách.
Když uvažujeme do důsledků a precizně, dojdeme k tomu, že je možné téměř vše, otázka je, za jakých podmínek. Nicméně k cíli dojdeme.
Pokud si řeknu, "změním svět, začnu hned" , mohu tak učinit, mohu se zapsat do dějin, mohu zneužít či využít nějakých těch znalostí z našich blažených věd. Co ale chápeme jako změnu světa? Je to dodání léku na potenci, používá-li se? nesporně ano.
Čili, shrnu-li to, používejme příčinné vztahy, chápejme věci v celém jejich kontextu, kompletně a komplexně. Neuvažujme jednostranně. Nejen věda si toho žádá, ale i náš život.
z diskuze http://www.lide.cz chemické technologie
Vím, že vím vše, aneb meditace o ničem.
-
HAPALAINEN
Video k k poslednimu prispevku
Svata pravda chybi k tomu jen to video
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
počteníčko, prevzato od "antiamerikanisty"
Jenomze ci je to chyba ze tu nemame demokraci? Ta chyba neni na strane politiku ale lidi ktery na vsechno serou a rikaj ze to nema smysl.
Oni jsou jen tak visoko jak mi je zvednem. Kdyz vidim jak jsou vsichni podesrany jen se Bem nebo kdokoliv z jeho okoli zamraci tak me jima hruza. Politici jsou volenej organ. Oni jsou tu pro nas ne mi pro ne, aby jsme sypaly prachy a nechali se osirat.
Dokud s nima budem jednat jako se slechtou tak slechtou budou.
A po pravde o vladnich spickach toho vim dost. Porad je mam pod nosem...
Pruser je v tom ze mi podobne jako rusaci jsme si zvykly ze s nama politici voraj a maj za sebou moc. Oni neco opravdu maj ale je to podobne jako s "Policejnim statem", kterej se porad na demonstracich omila. Policie musi bejt vzdy podporovana lidma, protoze lidi bude vzdy vic nez policajtu.
But budou ty co na to maj delat bordel a o neco se snazit, nebo si sednou na prdel a jsou z nich jen dalsi prizdisraci kterejm nejde o vic nez o to se nazrat a vysrat.
Lidi jsou prizpusobyvy. Kdyz jim budete davat postupne porad min zradla tak treba ani nezjistej ze chcipaj hlady.
Demokracie stejne nemuze fungovat. Vedsina lidi neni schopna pochopit o co v jednotlivejch problemech vlastne jde a ani nechtej aby jim to nekdo vysvetloval (stejne by to bylo nejak zmanipulovany). Vedsina lidi chce proste jen zit. Nic jinyho nez zelenina. Proto jdou lidi za osobnostma at placaj co placaj. Jen at to nekdo udela za nas.
Lenost. Tam kde jsme se lidstvo dostalo protoze se obcas objevili lidi ktery nebyly jenom zelenina. A pritom na to mame vsichni a dobre to vime..
Oni jsou jen tak visoko jak mi je zvednem. Kdyz vidim jak jsou vsichni podesrany jen se Bem nebo kdokoliv z jeho okoli zamraci tak me jima hruza. Politici jsou volenej organ. Oni jsou tu pro nas ne mi pro ne, aby jsme sypaly prachy a nechali se osirat.
Dokud s nima budem jednat jako se slechtou tak slechtou budou.
A po pravde o vladnich spickach toho vim dost. Porad je mam pod nosem...
Pruser je v tom ze mi podobne jako rusaci jsme si zvykly ze s nama politici voraj a maj za sebou moc. Oni neco opravdu maj ale je to podobne jako s "Policejnim statem", kterej se porad na demonstracich omila. Policie musi bejt vzdy podporovana lidma, protoze lidi bude vzdy vic nez policajtu.
But budou ty co na to maj delat bordel a o neco se snazit, nebo si sednou na prdel a jsou z nich jen dalsi prizdisraci kterejm nejde o vic nez o to se nazrat a vysrat.
Lidi jsou prizpusobyvy. Kdyz jim budete davat postupne porad min zradla tak treba ani nezjistej ze chcipaj hlady.
Demokracie stejne nemuze fungovat. Vedsina lidi neni schopna pochopit o co v jednotlivejch problemech vlastne jde a ani nechtej aby jim to nekdo vysvetloval (stejne by to bylo nejak zmanipulovany). Vedsina lidi chce proste jen zit. Nic jinyho nez zelenina. Proto jdou lidi za osobnostma at placaj co placaj. Jen at to nekdo udela za nas.
Lenost. Tam kde jsme se lidstvo dostalo protoze se obcas objevili lidi ktery nebyly jenom zelenina. A pritom na to mame vsichni a dobre to vime..
Vím, že vím vše, aneb meditace o ničem.
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
přišlo Emailem
Dopis státu ... připočítej se a pošli dál
Vážený státe,
rád bych věděl, kam mám zajít, abych se mohl úplně odhlásit ze státního
penzijního systému. Mám na mysli podepsání nějakého prohlášení (reversu), že až
budu starý, nebudu od státu požadovat žádný důchod a na oplátku teď nebudu na
tento systém muset platit. Rozhodl jsem se totiž, že bude jistější, když si sám
budu spořit ve fondech, založím si akciové portfolio a koupím si na hypotéku
nějakou nemovitost, kterou pak v důchodu buď prodám, nebo pronajmu. Mám totiž
obavu, že jinak teď budu platit vysoké daně a až mi bude 65, stát řekne "sorry,
nejsou peníze na důchody - můžou za to předchozí vlády, to my ne. Jo a vy jste
si vedle toho spořil do státem podporovaných penzijních fondů? Sorry, ale
inflace produkovaná minulým vedením ČNB tyto úspory znehodnotila, nehledě k
tomu, že vám ty úspory zdaníme sedmdesáti procenty, aby bylo na důchody pro ty,
kteří si nespořili. Jak by k tomu ti chudáci přišli, že..." a hlavně vůbec
nevím, zda se těch 65 k odchodu do důchodu dožiji.
Zároveň bych chtěl úplně přestat platit sociální pojištění, protože si myslím,
že v mém oboru je riziko nezaměstnanosti relativně malé. Platit si toto
pojištění má smysl přeci pouze pro ty, kteří mají reálný důvod se
nezaměstnanosti obávat, ne? Kdyby mi patřila Petřínská rozhledna, asi bych si ji
také nepojišťoval proti povodni... A nebo bych se možná i proti nezaměstnanosti
pojistil, ale rád bych si sjednal individuální podmínky v nějaké komerční
pojišťovně, protože mám pocit, že rozumnější (pro obě strany) je odvíjet výši
pojistného od míry rizika a ne od výše příjmů.
Také bych se rád zdravotně pojistil u nějaké komerční pojišťovny, opět podle
míry mé zdravotní rizikovosti (sportuji, nekouřím, nepiji, nedýchám uhelný prach
v dole, nebrousím sklo, nepracuji s trhavinami) a ne podle výše mého příjmu.
Také bych někde rád podepsal papír, že na smrt mé matky přísahám, že v životě
nepoužiji služeb Českých drah, aby mi mohla být refundována část daní, která do
ČD teče. Také si myslím, že už stát za mé základní a střední vzdělání dostal ode
mne daní dost.. Zas tak dobré ty školy nebyly! Vysokou školu svých dětí platím
sám, takže na školství bych již platit rád přestal. Nepřijde mi zrovna moc
rozumné ani spravedlivé platit školu dětem sám a ještě ji platit někomu jinému,
jenom proto, že se u nás stát neobtěžoval zřídit studijní obor, který zrovna
moje děti potřebují studovat.
Na druhou stranu stát umožnil obrovské skupině lidí vystudovat střední i vysoké
školy a absolventi těchto škol ve vystudovaném oboru vůbec nenastoupili. Často
zastávají pozice ve funkcích, kdy je jejich vzdělání nadhodnocené a nebo zcela
mimo obor.
Také by mne zajímalo, jak se vyreklamovat z pravomoci Ministerstva pro místní
rozvoj.. Přijde mi totiž poněkud nespravedlivé, že sousední státní činžák, kde
žijí vyvolení v údajně "sociálních bytech", za poloviční náklady, než jaké
platíme my přes ulici v družstevním domě, je nákladně rekonstruován také z mých
daní. Když si budeme chtít opravit náš družstevní dům, budeme si to muset
zaplatit ze svého, ale ty daně, které platíme i na rekonstrukci sousedního
státního domu, nám už nikdo nevrátí. Přitom v tom státním domě zcela jistě
nebydlí sociálně potřební občané, nejhorší auto, co před ním parkuje je
Octavia.
Také bych se chtěl zeptat, kde se na naší radnici odhlásit od služeb městské
policie. Ona totiž naši čtvrť navštíví jen občas a to výhradně z důvodu montáže
botiček na auta, která opět díky městskému rozhodnutí nemají kde jinde parkovat.
Bohužel již tato městská policie nijak nebrání pravidelnému vykrádáni aut či
sklepů, vandalismu a rušení nočního klidu Když jsem na toto městské policisty
upozornil, doporučili mi, abychom si zřídili "domobranu" po vzoru některých
sídlišť v jiných městech, nebo abychom si najali hlídače (ta drzost!). To druhé
bych velice rád udělal - spočetl jsem si, že kdyby se náš blok pěti domů složil
na nočního hlídače, vyšlo by to na cca 200,- Kč na jednu domácnost. Věřím, že od
té doby by krádeže ustaly. Jen nevím, jak odhlásit a neplatit služby městské
policie, kterou bychom pak nepotřebovali.
Zároveň již dlouho zjišťuji, kde je možné se odhlásit od služeb Policie ČR,
která se mi již delší dobu jeví jako zcela zbytečná. Podle informací z
internetu, tisku a všech televizí usuzuji, že 30 % všech vyšetřovaných případů
souvisí s případy, které zavinili a nebo spoluspáchali přímo policisté, dalších
30 % zavinili naši politici, rodinní příslušníci politiků a přátelé našich
politiků (zde policisté nic nevyšetřují a pokud náhodou i vyšetří, tak ve finále
odloží) a dalších 40 % trestních činů spáchali recidivisté a barevné menšiny.
Pokud z této skupiny je náhodou něco vyšetřeno, u soudu jsou recidivisté
potrestáni jen minimálními tresty (nelze je zavřít, protože věznice již nyní
jsou přeplněné) a cikáni jsou většinou propuštěni bez trestu s tím odůvodněním,
že jsou již dostatečně od narození potrestání svojí přičmoudlou barvou kůže.
Proto bych se chtěl zeptat, vzhledem k tomu, že prý žijeme ve svobodném státě,
na jaký úřad mám zajít, abych si mohl zaškrtat, které služby od státu chci a
které ne. Je přeci nesmysl platit něco, co nepoptávám, ne?
Myslím, že bych s chutí odhlásil i služby Statistického úřadu, Výzkumného ústavu
pedagogického, Školských úřadů, Ústavu státu a práva, Úřadu pro státní
informační systém, Energetického regulační úřadu, Telekomunikační úřadu, Národní
bezpečnostní úřadu, Grantové agentury, Úřadu pro ochranu osobních údajů, 73
Úřadů pro zastupování státu ve věcech majetkových a několika desítek
Naprosto zbytečných dalších.
Také by bylo dobré, kdyby bylo možné nějak určit cenu jednotlivých služeb, které
nám stát poskytuje. Proto je ale zapotřebí, aby tyto služby byly nabízeny na
tržním principu a v prostředí konkurence. Když si totiž jdu koupit housku za
5,-Kč, jasně tím demonstruji, že ta houska pro mne má větší cenu, než mých
5,-Kč, resp. že houska je pro mne to nejlepší, co si za těch 5,-Kč mohu koupit.
Také koupí té konkrétní housky demonstruji, že právě tato houska od tohoto
konkrétního pekaře je to, co preferuji. Každý den tak vlastně svými peněženkami
hlasujeme, co je pro nás důležitější a vhodnější.
Se státními službami to tak není. Neznáme jejich cenu. Nevíme, zdali by je
konkurence nenabídla levněji a kvalitněji. A hlavně nemáme možnost se
rozhodnout, zda-li o ty služby za daných podmínek stojíme. Můžeme odmítnout
státní vzdělání a zaplatit si soukromou školu, ale povinnosti platit na státní
školství nás to nezbaví. Obdobně musím platit za možnost příjmu ČTv a Čro, i
když je vůbec nesleduji, ze svých daní přispívám na Telekomunikační úřad, který
podporuje navyšování cen Telefonicou O2, nebo si platím např. Energetický
regulační úřad, který odsouhlasil další zdražování elektrického proudu, tak že
ČEZ má zcela astronomické zisky, tak že raději nakupuje elektrárny v Rumunsku či
Bulharsku, tak aby nemusel zlevnit elektrický proud v Česku.
A tak je to se všemi státními službami - buď si jejich poskytování stát
monopolizuje úplně, takže vůbec nemáme volbu, nebo na výběr máme, ale přesto pak
musíme platit i tu státní službu, kterou jsme ale nahradili placenou službou od
konkurence. Například nechápu, proč v každém bývalém okresním městě musí být
OSSZ, VZP a další zdravotní pojišťovny se svým aparátem pro výběr a kontrolu
pojistného, když se výpočet pro odvod pojistného provádí u zaměstnavatele ze
stejného mzdového základu. Vybrané peníze jsou z příjmových účtů (OSSZ a ZP)
stejně převedeny do jednoho měšce, ze kterého se provádějí následné výplaty do
sociálních a zdravotních položek.
Dále bych chtěl být seznámen s cikánem, kterého živím ze svých daní a dalších
plateb. Zcela zločinecký se mi zdá systém, kdy si musíme vydržovat armádu půl
milionu nepracujících cikánů, cikánek a cikáňat, když naopak v ČR musíme
zaměstnávat legálně, pololegálně a na černo, více než 400 tisíc cizinců.
Vydržování cikánů nás stojí při velice zjednodušeném výpočtu minimálně 20 miliard ročně.
Bylo by dobré, kdyby antimonopolní úřad přinutil stát vzdát se svých monopolů
(na sociální pojištění, na emisi peněz, na rozhodování sporů, na zajišťování
pořádku, atd...). Také by ten antimonopolní úřad měl postihnout sám sebe za
monopolizaci práva na rozhodování antimonopolních kauz. Problém asi bude v tom,
že instituce, které by nás měly i před státem chránit (od Antimonopolního úřadu
až po Ústavní soud) jsou vlastně jeho součástí..
A tak bych byl rád, kdybyste mi poradili, jak mám zajistit svoji svobodu, jak
přestat být nevolníkem, jak platit pouze za to, co poptávám, jak sám rozhodovat
o svém životě a majetku.
Děkuji, s úctou Váš Občan + dalších 226
souhlasících.
Vážený státe,
rád bych věděl, kam mám zajít, abych se mohl úplně odhlásit ze státního
penzijního systému. Mám na mysli podepsání nějakého prohlášení (reversu), že až
budu starý, nebudu od státu požadovat žádný důchod a na oplátku teď nebudu na
tento systém muset platit. Rozhodl jsem se totiž, že bude jistější, když si sám
budu spořit ve fondech, založím si akciové portfolio a koupím si na hypotéku
nějakou nemovitost, kterou pak v důchodu buď prodám, nebo pronajmu. Mám totiž
obavu, že jinak teď budu platit vysoké daně a až mi bude 65, stát řekne "sorry,
nejsou peníze na důchody - můžou za to předchozí vlády, to my ne. Jo a vy jste
si vedle toho spořil do státem podporovaných penzijních fondů? Sorry, ale
inflace produkovaná minulým vedením ČNB tyto úspory znehodnotila, nehledě k
tomu, že vám ty úspory zdaníme sedmdesáti procenty, aby bylo na důchody pro ty,
kteří si nespořili. Jak by k tomu ti chudáci přišli, že..." a hlavně vůbec
nevím, zda se těch 65 k odchodu do důchodu dožiji.
Zároveň bych chtěl úplně přestat platit sociální pojištění, protože si myslím,
že v mém oboru je riziko nezaměstnanosti relativně malé. Platit si toto
pojištění má smysl přeci pouze pro ty, kteří mají reálný důvod se
nezaměstnanosti obávat, ne? Kdyby mi patřila Petřínská rozhledna, asi bych si ji
také nepojišťoval proti povodni... A nebo bych se možná i proti nezaměstnanosti
pojistil, ale rád bych si sjednal individuální podmínky v nějaké komerční
pojišťovně, protože mám pocit, že rozumnější (pro obě strany) je odvíjet výši
pojistného od míry rizika a ne od výše příjmů.
Také bych se rád zdravotně pojistil u nějaké komerční pojišťovny, opět podle
míry mé zdravotní rizikovosti (sportuji, nekouřím, nepiji, nedýchám uhelný prach
v dole, nebrousím sklo, nepracuji s trhavinami) a ne podle výše mého příjmu.
Také bych někde rád podepsal papír, že na smrt mé matky přísahám, že v životě
nepoužiji služeb Českých drah, aby mi mohla být refundována část daní, která do
ČD teče. Také si myslím, že už stát za mé základní a střední vzdělání dostal ode
mne daní dost.. Zas tak dobré ty školy nebyly! Vysokou školu svých dětí platím
sám, takže na školství bych již platit rád přestal. Nepřijde mi zrovna moc
rozumné ani spravedlivé platit školu dětem sám a ještě ji platit někomu jinému,
jenom proto, že se u nás stát neobtěžoval zřídit studijní obor, který zrovna
moje děti potřebují studovat.
Na druhou stranu stát umožnil obrovské skupině lidí vystudovat střední i vysoké
školy a absolventi těchto škol ve vystudovaném oboru vůbec nenastoupili. Často
zastávají pozice ve funkcích, kdy je jejich vzdělání nadhodnocené a nebo zcela
mimo obor.
Také by mne zajímalo, jak se vyreklamovat z pravomoci Ministerstva pro místní
rozvoj.. Přijde mi totiž poněkud nespravedlivé, že sousední státní činžák, kde
žijí vyvolení v údajně "sociálních bytech", za poloviční náklady, než jaké
platíme my přes ulici v družstevním domě, je nákladně rekonstruován také z mých
daní. Když si budeme chtít opravit náš družstevní dům, budeme si to muset
zaplatit ze svého, ale ty daně, které platíme i na rekonstrukci sousedního
státního domu, nám už nikdo nevrátí. Přitom v tom státním domě zcela jistě
nebydlí sociálně potřební občané, nejhorší auto, co před ním parkuje je
Octavia.
Také bych se chtěl zeptat, kde se na naší radnici odhlásit od služeb městské
policie. Ona totiž naši čtvrť navštíví jen občas a to výhradně z důvodu montáže
botiček na auta, která opět díky městskému rozhodnutí nemají kde jinde parkovat.
Bohužel již tato městská policie nijak nebrání pravidelnému vykrádáni aut či
sklepů, vandalismu a rušení nočního klidu Když jsem na toto městské policisty
upozornil, doporučili mi, abychom si zřídili "domobranu" po vzoru některých
sídlišť v jiných městech, nebo abychom si najali hlídače (ta drzost!). To druhé
bych velice rád udělal - spočetl jsem si, že kdyby se náš blok pěti domů složil
na nočního hlídače, vyšlo by to na cca 200,- Kč na jednu domácnost. Věřím, že od
té doby by krádeže ustaly. Jen nevím, jak odhlásit a neplatit služby městské
policie, kterou bychom pak nepotřebovali.
Zároveň již dlouho zjišťuji, kde je možné se odhlásit od služeb Policie ČR,
která se mi již delší dobu jeví jako zcela zbytečná. Podle informací z
internetu, tisku a všech televizí usuzuji, že 30 % všech vyšetřovaných případů
souvisí s případy, které zavinili a nebo spoluspáchali přímo policisté, dalších
30 % zavinili naši politici, rodinní příslušníci politiků a přátelé našich
politiků (zde policisté nic nevyšetřují a pokud náhodou i vyšetří, tak ve finále
odloží) a dalších 40 % trestních činů spáchali recidivisté a barevné menšiny.
Pokud z této skupiny je náhodou něco vyšetřeno, u soudu jsou recidivisté
potrestáni jen minimálními tresty (nelze je zavřít, protože věznice již nyní
jsou přeplněné) a cikáni jsou většinou propuštěni bez trestu s tím odůvodněním,
že jsou již dostatečně od narození potrestání svojí přičmoudlou barvou kůže.
Proto bych se chtěl zeptat, vzhledem k tomu, že prý žijeme ve svobodném státě,
na jaký úřad mám zajít, abych si mohl zaškrtat, které služby od státu chci a
které ne. Je přeci nesmysl platit něco, co nepoptávám, ne?
Myslím, že bych s chutí odhlásil i služby Statistického úřadu, Výzkumného ústavu
pedagogického, Školských úřadů, Ústavu státu a práva, Úřadu pro státní
informační systém, Energetického regulační úřadu, Telekomunikační úřadu, Národní
bezpečnostní úřadu, Grantové agentury, Úřadu pro ochranu osobních údajů, 73
Úřadů pro zastupování státu ve věcech majetkových a několika desítek
Naprosto zbytečných dalších.
Také by bylo dobré, kdyby bylo možné nějak určit cenu jednotlivých služeb, které
nám stát poskytuje. Proto je ale zapotřebí, aby tyto služby byly nabízeny na
tržním principu a v prostředí konkurence. Když si totiž jdu koupit housku za
5,-Kč, jasně tím demonstruji, že ta houska pro mne má větší cenu, než mých
5,-Kč, resp. že houska je pro mne to nejlepší, co si za těch 5,-Kč mohu koupit.
Také koupí té konkrétní housky demonstruji, že právě tato houska od tohoto
konkrétního pekaře je to, co preferuji. Každý den tak vlastně svými peněženkami
hlasujeme, co je pro nás důležitější a vhodnější.
Se státními službami to tak není. Neznáme jejich cenu. Nevíme, zdali by je
konkurence nenabídla levněji a kvalitněji. A hlavně nemáme možnost se
rozhodnout, zda-li o ty služby za daných podmínek stojíme. Můžeme odmítnout
státní vzdělání a zaplatit si soukromou školu, ale povinnosti platit na státní
školství nás to nezbaví. Obdobně musím platit za možnost příjmu ČTv a Čro, i
když je vůbec nesleduji, ze svých daní přispívám na Telekomunikační úřad, který
podporuje navyšování cen Telefonicou O2, nebo si platím např. Energetický
regulační úřad, který odsouhlasil další zdražování elektrického proudu, tak že
ČEZ má zcela astronomické zisky, tak že raději nakupuje elektrárny v Rumunsku či
Bulharsku, tak aby nemusel zlevnit elektrický proud v Česku.
A tak je to se všemi státními službami - buď si jejich poskytování stát
monopolizuje úplně, takže vůbec nemáme volbu, nebo na výběr máme, ale přesto pak
musíme platit i tu státní službu, kterou jsme ale nahradili placenou službou od
konkurence. Například nechápu, proč v každém bývalém okresním městě musí být
OSSZ, VZP a další zdravotní pojišťovny se svým aparátem pro výběr a kontrolu
pojistného, když se výpočet pro odvod pojistného provádí u zaměstnavatele ze
stejného mzdového základu. Vybrané peníze jsou z příjmových účtů (OSSZ a ZP)
stejně převedeny do jednoho měšce, ze kterého se provádějí následné výplaty do
sociálních a zdravotních položek.
Dále bych chtěl být seznámen s cikánem, kterého živím ze svých daní a dalších
plateb. Zcela zločinecký se mi zdá systém, kdy si musíme vydržovat armádu půl
milionu nepracujících cikánů, cikánek a cikáňat, když naopak v ČR musíme
zaměstnávat legálně, pololegálně a na černo, více než 400 tisíc cizinců.
Vydržování cikánů nás stojí při velice zjednodušeném výpočtu minimálně 20 miliard ročně.
Bylo by dobré, kdyby antimonopolní úřad přinutil stát vzdát se svých monopolů
(na sociální pojištění, na emisi peněz, na rozhodování sporů, na zajišťování
pořádku, atd...). Také by ten antimonopolní úřad měl postihnout sám sebe za
monopolizaci práva na rozhodování antimonopolních kauz. Problém asi bude v tom,
že instituce, které by nás měly i před státem chránit (od Antimonopolního úřadu
až po Ústavní soud) jsou vlastně jeho součástí..
A tak bych byl rád, kdybyste mi poradili, jak mám zajistit svoji svobodu, jak
přestat být nevolníkem, jak platit pouze za to, co poptávám, jak sám rozhodovat
o svém životě a majetku.
Děkuji, s úctou Váš Občan + dalších 226
souhlasících.
Vím, že vím vše, aneb meditace o ničem.
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
zajimava kniha
Bára Kašťáková
Perspektiva padajícího člověka
Nedávno vyšla v New Yorku kniha Dona DeLilla Falling Man. Připomíná tragédii 11. září 2001. U americké veřejnosti i v médiích vzbuzuje značně rozporuplné reakce.
Muž řítící se z třistametrové budovy v dokonalé vertikále, jako by v ležérním postoji, ale hlavou dolů, jenž svým tělem přesně rozděluje přední a zadní plán kompozice, Jižní a Severní věž Světového obchodního centra. Padající člověk je název fotografie, která před šesti lety oblétla svět, symbol událostí 11. září 2001. Padající člověk je také název nejnovějšího románu reflektujícího dopad událostí 11. září 2001 na Ameriku.
Autorem je jeden z nejvýznamnějších současných amerických spisovatelů Don DeLillo (česky vyšly romány Podsvětí a Bílý šum), jenž proslul svými portréty Ameriky dvacátého století a zejména zpodobněním jejích masových úzkostí (z atomové bomby, z nukleární katastrofy). Často mu bývají přičítány až prorocké schopnosti, mimo jiné pro jeho výroky předvídající nástup terorismu. Za důkaz jeho jasnozřivosti někteří považují i to, že na obálce amerického vydání Podsvětí z roku 1997 je fotografie věží Světového obchodního centra, k nimž právě přilétá pták připomínající blížící se letadlo.
„Teroristické činy v sobě mají hluboce zakořeněnou narativní strukturu, vnikají do myslí lidí a mění je způsobem, o jaký se dříve pokoušeli spisovatelé,“ prohlásil Don DeLillo v roce 1985.
Nyní, o dvacet let později, se (spolu s dalšími americkými autory, jako jsou například Thomas Pynchon, John Updike nebo Philip Roth) ujímá odvěké role spisovatele jako vykladače současnosti a snaží se zachytit, jakým způsobem zmíněný teroristický čin změnil Ameriku.
Proč právě Padající člověk?
Dalo by se říci, že fotografie Richarda Drewa známá pod názvem Padající člověk se proslavila Americe navzdory. Krátce po svém otištění totiž z amerického tisku náhle a definitivně zmizela, stejně jako zmizely záběry ostatních sebevražedných „skokanů“, „jumpers“, jak byli nazýváni, z americké televize hned druhý den po neštěstí. Jako by nikdy neexistovali. Bylo možné připustit, že někteří lidé vypadli z oken hořících věží. Ale skočit a dobrovolně ukončit svůj život o několik minut dříve, než ho ukončí následky teroristického činu, to se rovnalo sebevraždě, čili ztrátě naděje, ztrátě víry. Něco takového nábožensky založená Amerika nemohla unést.
V novém románu Dona DeLilla se jako vedlejší postava s tragickým koncem objevuje performer, jenž se zavěšuje na rozličné městské budovy a konstrukce právě v pozici Padajícího člověka a je tak sám přezdíván. Nabízí se úvaha, že tato postava stejně tak jako název knihy jsou symbolem odmítnuté verze americké historie.
V Čechách to bylo možné zažít naposled v roce 1989: historie se tvoří velice rychle. Mýtotvorné procesy bylo v září 2001 v New Yorku možno sledovat den po dni. Na začátku bylo fascinující zjištění, že lidé brutálním šokem vytržení ze zažitého kontextu, uvrženi do chaosu a ponecháni sami sobě, reagují na vzniklé situace nikoli s panikou, ale s jakoby náhle objevenou účelností. Lidé k sobě byli pozorní, laskaví, chytře improvizovali, organizovali se, navzájem se informovali a nebáli se ani humoru, jakkoli byl v tu chvíli šibeniční. I ten největší skeptik v té době musel pocítit příliv nové víry v lidstvo, které se v rámci zavedeného životního stereotypu možná chová jako tupá sobecká masa, ale v kritických chvílích v sobě objevuje dobro, statečnost, inteligenci a dokonce i hravost. Bylo to krásné – a trvalo to asi 48 hodin.
To, co bylo 11. a 12. září spontánní a živé, bylo 13. odpoledne již institucionalizováno, organizováno a výklad událostí byl pod kontrolou médií. Praktické vyvěšování fotografií zmizelých (vždyť co když je váš blízký v bezvědomí nebo třeba utrpěl ztrátu paměti?) se po 48 hodinách změnilo v beznadějné gesto, neboť tou dobou se pravděpodobnost nalezení živých raněných rovnala v podstatě nule. Televize nicméně pokračovala. Médium ukazující donekonečna fotografie nezvěstných v rukou plačících příbuzných, kteří opakují: „neviděli jste mého tátu, je mu padesát, je vysoký…“ po třech dnech již není tím nejpřirozenějším pomocníkem, veřejnou hlásnou troubou, nýbrž citovým vyděračem, který donekonečna drásá rozechvělé diváky. Informace vybírané televizními producenty se staly pro většinu lidí jedinou spojnicí s událostmi, ať byli od WTC vzdáleni tisíce kilometrů nebo třeba jen jednu míli.
Zdroj: archiv Alessandra Cassina
Don DeLillo popisuje Ameriku slabou, vystrašenou, paranoidní a vykořeněnou; Ameriku, jíž se stal Padající člověk symbolem. Není divu, že země, jindy tak voyeuristická, nechtěla o novém hrdinovi příliš slyšet.
Část města proměněná v měsíční krajinu plnou prachu byla uzavřena. Lidé, kteří stáli dlouhé fronty před nemocnicemi v touze poskytnout svou krev raněným a podílet se alespoň takto na záchraně svých bližních, byli podrobeni selekci z hlediska národnosti. Přijímána byla jen americká krev, neameričtí dárci byli odkázáni zpět ke svým televizorům, a brzy na to tam byli odkázáni úplně všichni, neboť krve byl přebytek a ranění žádní. Muži jedoucí metrem s ochrannými přilbami na hlavách byli sledováni s obdivem a respektem – byli „zasvěcení“. Byli „tam“. Byli to hrdinové, bez nadsázky, a vzbuzovali téměř závist. Neboť běžnému obyvateli New Yorku nebylo umožněno podílet se na událostech, a tudíž ani prožít nějakou katarzi. Jediné, co bylo skutečné, masové i individuální, byl strach. Lidé se krčili před náhlými zvuky a děsili se všeho neobvyklého, nemohli spát a báli se budoucnosti. Mnoho lidí si vymýšlelo nebo zveličovalo vztahy k lidem, kteří údajně zahynuli v troskách Dvojčat – byl to pro ně jediný způsob, jak se přiblížit událostem. Mnoho lidí v sobě také objevovalo dříve netušený nacionalismus a v New Yorku tolik vysmívaný Bush získal nové příznivce. Debaty byly dramatické a všem vévodila věčně puštěná televize.
Hrdinové a skokani
Televizní kanály ukazovaly práci záchranářů, vyprávěly příběhy požárníků, kteří zahynuli při pokusu zachránit lidi z hořících věží. O obětech se mluvilo spíše v číslech, odhadoval se jejich počet a číslo se neustále zvyšovalo. O těch, kteří skočili, se zásadně nemluvilo. Lidé, kteří se snažili získat seriózní informace o „skokanech“, byli oficiálními místy odmrštěni jako hyeny lačnící po senzaci.
V sousedních zemích se média hrdinského pojetí tak striktně nedržela. Jistý kanadský reportér byl vyslán torontským deníkem, aby vypátral, kdo je oním Padajícím člověkem, jehož fotografie oblétla svět. Po prozkoumání detailů reportér došel k závěru, že je to nezvěstný Norberto Hernandez, kuchař z restaurace v nejvyšším patře Severní věže. Byl nadšen svým objevem a domníval se, že nadšená bude i Hernandezova rodina. Paní Hernandezová a její tři dcery však hypotézu zuřivě odmítly. Nebylo pro ně myslitelné, že by jejich muž a otec mohl být takový slaboch, že by nebojoval, že by se vzdal, že by skočil. Jedna z dcer v záchvatu vzteku dokonce nazvala muže na obrázku poserou („That piece of shit is not my father“).
Nabízí se otázka, proč jindy tak voyeuristická Amerika nechtěla vidět Padajícího člověka. Proč právě jeho? Dívala se na vraždu svého prezidenta. Na vraždu jeho bratra. Dívala se na nahou vietnamskou holčičku prchající před napalmem. Dívala se na mrtvoly vynášené z trosek Světového obchodního centra. Ale dívat se na lidi letící z oken bylo nevkusné, nemístné, hrubé, zavrženíhodné?
S odstupem se zdá pochopitelné, proč Američané reagovali tak, jak reagovali. Je možné představit si, jak by to asi vypadalo v zemi, která by Padajícího člověka hned zpočátku přijala za svůj symbol. Jaký rozklad a sebezpytující bolest by takové ztotožnění vyvolalo. Zdá se logické, že národ, který má vůli přežít, takový symbol musí odmítnout. Nesmí se ztotožnit s obětí, nýbrž se zachráncem, s bojovníkem do posledního dechu.
Padající člověk přesto nezmizel. O fotografii se psalo, byl o ní natočen dokumentární film. Ať už zachycuje Norberta Hernandeze, nebo někoho jiného z přibližně dvou set „skokanů“, kteří toho rána dali přednost volnému pádu před smrtí v ohni, stala se symbolem toho, co se ten den stalo Americe. Amerika zaskočená, Amerika v šoku, Amerika řítící se časoprostorem do neznáma, v pozici olympijského skokana, jednu nohu nonšalantně pokrčenou, letící hlavou přímo dolů.
Ti, kteří přežili
Americký vizionář a portrétista své země Don DeLillo ve svém posledním románu pojednává o Americe slabé, vystrašené, paranoidní, vykořeněné, o Americe visící v prostoru bez záchytného bodu víry a společného úsilí, jako v nekonečné momentce volného pádu.
Čtenáři, kteří od autora očekávali další knihu o temném pozadí politických spiknutí, musí být zklamáni. Román zachycuje neukotvené fragmenty událostí, jejichž smysl těm, kdo jsou jimi bezprostředně postiženi, uniká – a jejich strach jako by byl infekční chorobou postihující nejprve emocionální život a posléze zcela paralyzující napadené jedince.
Postav je v knize jen několik. Keith, který přežil pád Severní věže, přestože jeho spolupracovníci a přátelé v ní zahynuli, se bezúspěšně pokouší navázat dávno ztracený vztah ke své manželce a synovi, avšak jediná intimita, které je schopen, je krátká aféra se „spoluobětí“, která také jen o vlásek unikla z hořící věže. Osmiletý Justin s kamarády tajně pozoruje dalekohledem nebe, aby uviděl přicházet tajemného Billa Lawtona (zkomolené jméno Bina Ládina), pána nad jejich osudem, který k dětem hovoří tajným jazykem skrytých poselství. Keithova manželka Lianne se pozvolna mění v podezíravou bytost obsesivně zaujatou detaily teroristického útoku, paranoidně nenávidící vše východní, islamistické či orientální, a hledá východisko v křesťanství. Její matka Nina, kunsthistorička na penzi, se uzavírá do stáří jako do ochranné hradby a odepisuje rychle tělo i ducha, jako by se záměrně zbavovala paměti, vědomí, odpovědnosti existence. Její dlouholetý přítel Martin, poněkud záhadný obchodník s uměním z blíže nespecifikované Evropy, je jediný, kdo zůstane událostmi nezasažen – prostě jen prodá svůj newyorkský byt. „Tuhle Ameriku neznám. Nepoznávám ji. Tam, kde bývala Amerika, zůstalo jen prázdné místo,“ řekne při smuteční hostině na Ninině pohřbu. Lianne si vzpomene na dávné podezření, že Martin v sedmdesátých letech spolupracoval s německými teroristy a pak se zahanbeně přistihne při myšlence, že jí to nevadí, protože „možná byl terorista, ale pořád to byl jeden z nás – bezbožných bělochů Západu“.
DeLillo sleduje také jednoho z islámských teroristů připravujících se na svůj poslední let: myšlenky z druhého konce civilizace, každodenní rutina a konečné poslání, v němž se postavy doslova střetávají, když letadlo narazí do Severní věže, kde Keith právě sedí ve své kanceláři. Keith je tím, kdo střet fyzicky přežije, ale skutečného života není schopen. Otázkou zůstává, jak dalece byl živ předtím.
Kým vlastně byli Američané před 11. září? Možná, že teprve teď, po bezmála šesti letech, nastal okamžik, kdy je Amerika zase natolik vyrovnaná, aby se na takové věci mohla ptát, a kdy se na sebe dokáže podívat i z té druhé stránky – z perspektivy Padajícího člověka.
* Český překlad románu se připravuje, autorův agent jedná o jeho vydání s několika českými nakladateli.
Don DeLillo: Falling man, Scribner, New York 2007, 246 stran.
* Bára Kašťáková se zabývá filmovou tvorbou a překlady.
* Text vyšel v Literárních novinách 2007-26 na straně 11.
* Publikováno online 29.6.2007
Perspektiva padajícího člověka
Nedávno vyšla v New Yorku kniha Dona DeLilla Falling Man. Připomíná tragédii 11. září 2001. U americké veřejnosti i v médiích vzbuzuje značně rozporuplné reakce.
Muž řítící se z třistametrové budovy v dokonalé vertikále, jako by v ležérním postoji, ale hlavou dolů, jenž svým tělem přesně rozděluje přední a zadní plán kompozice, Jižní a Severní věž Světového obchodního centra. Padající člověk je název fotografie, která před šesti lety oblétla svět, symbol událostí 11. září 2001. Padající člověk je také název nejnovějšího románu reflektujícího dopad událostí 11. září 2001 na Ameriku.
Autorem je jeden z nejvýznamnějších současných amerických spisovatelů Don DeLillo (česky vyšly romány Podsvětí a Bílý šum), jenž proslul svými portréty Ameriky dvacátého století a zejména zpodobněním jejích masových úzkostí (z atomové bomby, z nukleární katastrofy). Často mu bývají přičítány až prorocké schopnosti, mimo jiné pro jeho výroky předvídající nástup terorismu. Za důkaz jeho jasnozřivosti někteří považují i to, že na obálce amerického vydání Podsvětí z roku 1997 je fotografie věží Světového obchodního centra, k nimž právě přilétá pták připomínající blížící se letadlo.
„Teroristické činy v sobě mají hluboce zakořeněnou narativní strukturu, vnikají do myslí lidí a mění je způsobem, o jaký se dříve pokoušeli spisovatelé,“ prohlásil Don DeLillo v roce 1985.
Nyní, o dvacet let později, se (spolu s dalšími americkými autory, jako jsou například Thomas Pynchon, John Updike nebo Philip Roth) ujímá odvěké role spisovatele jako vykladače současnosti a snaží se zachytit, jakým způsobem zmíněný teroristický čin změnil Ameriku.
Proč právě Padající člověk?
Dalo by se říci, že fotografie Richarda Drewa známá pod názvem Padající člověk se proslavila Americe navzdory. Krátce po svém otištění totiž z amerického tisku náhle a definitivně zmizela, stejně jako zmizely záběry ostatních sebevražedných „skokanů“, „jumpers“, jak byli nazýváni, z americké televize hned druhý den po neštěstí. Jako by nikdy neexistovali. Bylo možné připustit, že někteří lidé vypadli z oken hořících věží. Ale skočit a dobrovolně ukončit svůj život o několik minut dříve, než ho ukončí následky teroristického činu, to se rovnalo sebevraždě, čili ztrátě naděje, ztrátě víry. Něco takového nábožensky založená Amerika nemohla unést.
V novém románu Dona DeLilla se jako vedlejší postava s tragickým koncem objevuje performer, jenž se zavěšuje na rozličné městské budovy a konstrukce právě v pozici Padajícího člověka a je tak sám přezdíván. Nabízí se úvaha, že tato postava stejně tak jako název knihy jsou symbolem odmítnuté verze americké historie.
V Čechách to bylo možné zažít naposled v roce 1989: historie se tvoří velice rychle. Mýtotvorné procesy bylo v září 2001 v New Yorku možno sledovat den po dni. Na začátku bylo fascinující zjištění, že lidé brutálním šokem vytržení ze zažitého kontextu, uvrženi do chaosu a ponecháni sami sobě, reagují na vzniklé situace nikoli s panikou, ale s jakoby náhle objevenou účelností. Lidé k sobě byli pozorní, laskaví, chytře improvizovali, organizovali se, navzájem se informovali a nebáli se ani humoru, jakkoli byl v tu chvíli šibeniční. I ten největší skeptik v té době musel pocítit příliv nové víry v lidstvo, které se v rámci zavedeného životního stereotypu možná chová jako tupá sobecká masa, ale v kritických chvílích v sobě objevuje dobro, statečnost, inteligenci a dokonce i hravost. Bylo to krásné – a trvalo to asi 48 hodin.
To, co bylo 11. a 12. září spontánní a živé, bylo 13. odpoledne již institucionalizováno, organizováno a výklad událostí byl pod kontrolou médií. Praktické vyvěšování fotografií zmizelých (vždyť co když je váš blízký v bezvědomí nebo třeba utrpěl ztrátu paměti?) se po 48 hodinách změnilo v beznadějné gesto, neboť tou dobou se pravděpodobnost nalezení živých raněných rovnala v podstatě nule. Televize nicméně pokračovala. Médium ukazující donekonečna fotografie nezvěstných v rukou plačících příbuzných, kteří opakují: „neviděli jste mého tátu, je mu padesát, je vysoký…“ po třech dnech již není tím nejpřirozenějším pomocníkem, veřejnou hlásnou troubou, nýbrž citovým vyděračem, který donekonečna drásá rozechvělé diváky. Informace vybírané televizními producenty se staly pro většinu lidí jedinou spojnicí s událostmi, ať byli od WTC vzdáleni tisíce kilometrů nebo třeba jen jednu míli.
Zdroj: archiv Alessandra Cassina
Don DeLillo popisuje Ameriku slabou, vystrašenou, paranoidní a vykořeněnou; Ameriku, jíž se stal Padající člověk symbolem. Není divu, že země, jindy tak voyeuristická, nechtěla o novém hrdinovi příliš slyšet.
Část města proměněná v měsíční krajinu plnou prachu byla uzavřena. Lidé, kteří stáli dlouhé fronty před nemocnicemi v touze poskytnout svou krev raněným a podílet se alespoň takto na záchraně svých bližních, byli podrobeni selekci z hlediska národnosti. Přijímána byla jen americká krev, neameričtí dárci byli odkázáni zpět ke svým televizorům, a brzy na to tam byli odkázáni úplně všichni, neboť krve byl přebytek a ranění žádní. Muži jedoucí metrem s ochrannými přilbami na hlavách byli sledováni s obdivem a respektem – byli „zasvěcení“. Byli „tam“. Byli to hrdinové, bez nadsázky, a vzbuzovali téměř závist. Neboť běžnému obyvateli New Yorku nebylo umožněno podílet se na událostech, a tudíž ani prožít nějakou katarzi. Jediné, co bylo skutečné, masové i individuální, byl strach. Lidé se krčili před náhlými zvuky a děsili se všeho neobvyklého, nemohli spát a báli se budoucnosti. Mnoho lidí si vymýšlelo nebo zveličovalo vztahy k lidem, kteří údajně zahynuli v troskách Dvojčat – byl to pro ně jediný způsob, jak se přiblížit událostem. Mnoho lidí v sobě také objevovalo dříve netušený nacionalismus a v New Yorku tolik vysmívaný Bush získal nové příznivce. Debaty byly dramatické a všem vévodila věčně puštěná televize.
Hrdinové a skokani
Televizní kanály ukazovaly práci záchranářů, vyprávěly příběhy požárníků, kteří zahynuli při pokusu zachránit lidi z hořících věží. O obětech se mluvilo spíše v číslech, odhadoval se jejich počet a číslo se neustále zvyšovalo. O těch, kteří skočili, se zásadně nemluvilo. Lidé, kteří se snažili získat seriózní informace o „skokanech“, byli oficiálními místy odmrštěni jako hyeny lačnící po senzaci.
V sousedních zemích se média hrdinského pojetí tak striktně nedržela. Jistý kanadský reportér byl vyslán torontským deníkem, aby vypátral, kdo je oním Padajícím člověkem, jehož fotografie oblétla svět. Po prozkoumání detailů reportér došel k závěru, že je to nezvěstný Norberto Hernandez, kuchař z restaurace v nejvyšším patře Severní věže. Byl nadšen svým objevem a domníval se, že nadšená bude i Hernandezova rodina. Paní Hernandezová a její tři dcery však hypotézu zuřivě odmítly. Nebylo pro ně myslitelné, že by jejich muž a otec mohl být takový slaboch, že by nebojoval, že by se vzdal, že by skočil. Jedna z dcer v záchvatu vzteku dokonce nazvala muže na obrázku poserou („That piece of shit is not my father“).
Nabízí se otázka, proč jindy tak voyeuristická Amerika nechtěla vidět Padajícího člověka. Proč právě jeho? Dívala se na vraždu svého prezidenta. Na vraždu jeho bratra. Dívala se na nahou vietnamskou holčičku prchající před napalmem. Dívala se na mrtvoly vynášené z trosek Světového obchodního centra. Ale dívat se na lidi letící z oken bylo nevkusné, nemístné, hrubé, zavrženíhodné?
S odstupem se zdá pochopitelné, proč Američané reagovali tak, jak reagovali. Je možné představit si, jak by to asi vypadalo v zemi, která by Padajícího člověka hned zpočátku přijala za svůj symbol. Jaký rozklad a sebezpytující bolest by takové ztotožnění vyvolalo. Zdá se logické, že národ, který má vůli přežít, takový symbol musí odmítnout. Nesmí se ztotožnit s obětí, nýbrž se zachráncem, s bojovníkem do posledního dechu.
Padající člověk přesto nezmizel. O fotografii se psalo, byl o ní natočen dokumentární film. Ať už zachycuje Norberta Hernandeze, nebo někoho jiného z přibližně dvou set „skokanů“, kteří toho rána dali přednost volnému pádu před smrtí v ohni, stala se symbolem toho, co se ten den stalo Americe. Amerika zaskočená, Amerika v šoku, Amerika řítící se časoprostorem do neznáma, v pozici olympijského skokana, jednu nohu nonšalantně pokrčenou, letící hlavou přímo dolů.
Ti, kteří přežili
Americký vizionář a portrétista své země Don DeLillo ve svém posledním románu pojednává o Americe slabé, vystrašené, paranoidní, vykořeněné, o Americe visící v prostoru bez záchytného bodu víry a společného úsilí, jako v nekonečné momentce volného pádu.
Čtenáři, kteří od autora očekávali další knihu o temném pozadí politických spiknutí, musí být zklamáni. Román zachycuje neukotvené fragmenty událostí, jejichž smysl těm, kdo jsou jimi bezprostředně postiženi, uniká – a jejich strach jako by byl infekční chorobou postihující nejprve emocionální život a posléze zcela paralyzující napadené jedince.
Postav je v knize jen několik. Keith, který přežil pád Severní věže, přestože jeho spolupracovníci a přátelé v ní zahynuli, se bezúspěšně pokouší navázat dávno ztracený vztah ke své manželce a synovi, avšak jediná intimita, které je schopen, je krátká aféra se „spoluobětí“, která také jen o vlásek unikla z hořící věže. Osmiletý Justin s kamarády tajně pozoruje dalekohledem nebe, aby uviděl přicházet tajemného Billa Lawtona (zkomolené jméno Bina Ládina), pána nad jejich osudem, který k dětem hovoří tajným jazykem skrytých poselství. Keithova manželka Lianne se pozvolna mění v podezíravou bytost obsesivně zaujatou detaily teroristického útoku, paranoidně nenávidící vše východní, islamistické či orientální, a hledá východisko v křesťanství. Její matka Nina, kunsthistorička na penzi, se uzavírá do stáří jako do ochranné hradby a odepisuje rychle tělo i ducha, jako by se záměrně zbavovala paměti, vědomí, odpovědnosti existence. Její dlouholetý přítel Martin, poněkud záhadný obchodník s uměním z blíže nespecifikované Evropy, je jediný, kdo zůstane událostmi nezasažen – prostě jen prodá svůj newyorkský byt. „Tuhle Ameriku neznám. Nepoznávám ji. Tam, kde bývala Amerika, zůstalo jen prázdné místo,“ řekne při smuteční hostině na Ninině pohřbu. Lianne si vzpomene na dávné podezření, že Martin v sedmdesátých letech spolupracoval s německými teroristy a pak se zahanbeně přistihne při myšlence, že jí to nevadí, protože „možná byl terorista, ale pořád to byl jeden z nás – bezbožných bělochů Západu“.
DeLillo sleduje také jednoho z islámských teroristů připravujících se na svůj poslední let: myšlenky z druhého konce civilizace, každodenní rutina a konečné poslání, v němž se postavy doslova střetávají, když letadlo narazí do Severní věže, kde Keith právě sedí ve své kanceláři. Keith je tím, kdo střet fyzicky přežije, ale skutečného života není schopen. Otázkou zůstává, jak dalece byl živ předtím.
Kým vlastně byli Američané před 11. září? Možná, že teprve teď, po bezmála šesti letech, nastal okamžik, kdy je Amerika zase natolik vyrovnaná, aby se na takové věci mohla ptát, a kdy se na sebe dokáže podívat i z té druhé stránky – z perspektivy Padajícího člověka.
* Český překlad románu se připravuje, autorův agent jedná o jeho vydání s několika českými nakladateli.
Don DeLillo: Falling man, Scribner, New York 2007, 246 stran.
* Bára Kašťáková se zabývá filmovou tvorbou a překlady.
* Text vyšel v Literárních novinách 2007-26 na straně 11.
* Publikováno online 29.6.2007
Vím, že vím vše, aneb meditace o ničem.
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
video
Bush's Iraq Plan 9 From Outer Space (They Live Redux)
Pink - Dear Mr.President (with czech subtitles)
http://video.google.com/videoplay?docid ... 1553891683
Pink - Dear Mr.President (with czech subtitles)
http://video.google.com/videoplay?docid ... 1553891683
Vím, že vím vše, aneb meditace o ničem.
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
začni u sebe
"Zpravodajství je to, co někdo nechce, abyste věděli. Všechno ostatní je reklama."
Pokud nějaký stát, národ, společnost, občané, chce zůstat v rámci 21. století relativně nezávislý (na výrobcích a surovinách je to již nemožné) tak jedině na vědě, vzdělání, rozvinuté samosprávě, tedy na lidech a jejich svobodných myslích - dnes více než kdy jindy.
Pokud nějaký stát, národ, společnost, občané, chce zůstat v rámci 21. století relativně nezávislý (na výrobcích a surovinách je to již nemožné) tak jedině na vědě, vzdělání, rozvinuté samosprávě, tedy na lidech a jejich svobodných myslích - dnes více než kdy jindy.
Vím, že vím vše, aneb meditace o ničem.
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
Ropný zlom je lež – plnou nádrž prosím
16.11.2007
Lukáš Rázl
Co svět světem jest, vzrušuje lid příchod apokalypsy. Její novodobí proroci zvěstují, že vyčerpání zásob ropy je již na dohled, vrchol těžby právě nastává a od teď již jen, spolu s klesající těžbou ropy, budeme směřovat do pekel. Jak prosté. Jak účinné. Kolikrát slunce vyšlo nad touto zemí, tolik bylo falešných proroctví o konci světa. A přesto lid naslouchá, nadšeně se bojí a tleská. Života běh v zajetých kolejích je k uzoufání nudný - co však lidé milují jsou události, které vybočují z normy. Lidem chybí adrenalin. A tak ti, kteří neskáčou s padákem nebo nelezou po skalních štítech, se alespoň „sjíždějí“ horory a katastrofickými scénáři všeho druhu. Fáma o vyčerpaných ropných ložiscích, je jen jednou z nich.
Platí, že ti, co věří, že nejsou pod ničím vlivem, jen „svého vědění“ - jsou většinou otroky nějakého dávno mrtvého ekonoma. Ti, co věří v ropný zlom, kráčí ve šlépějích, které před nimi myšlenkou o „nastávajícím vyčerpání zdrojů a skokovém poklesu životní úrovně lidstva, které nebude s to jejich vyčerpání nahradit“, prošlapal již roku 1798 Thomas Malthus. Tedy nic nového pod sluncem. Temná proroctví o brzkém vyčerpání přírodních zdrojů jsou již dvě stě let planá. V čem se tedy mýlil ctihodný Malthus a myriády jeho novodobých zelených imitací?
Především v tom, jaké jsou výchozí zásoby „neobnovitelných“ přírodních zdrojů. Ani dnes, kdy lidstvo zkoumá složení hornin těles na druhém konci vesmíru, nevíme, co všechno se skrývá pod našima nohama. V roce 1959 měl svět k dispozici jen 40 mil. tun ověřených zásob ropy. V roce 1975 se celosvětové ověřené zásoby již „rozmnožily“ na 89 mil. tun a v roce 1996 dokonce na 159 mil. tun. Protože je možno vyloučit, že by nejvyšší Stvořitel průběžně lidstvu naděloval další ložiska, je soustavný nárůst světových zásob ropy důsledkem pouze jejich prachobyčejného hledání. A škarohlídům navzdory je třeba říci, že lidstvo má o bohatství své planety dosud stále jen neúplné představy.
Pro souboj se zelenými Pýthiemi o to, kolik je vlastně ropy na zemi, je nutné si vysvětlit, co to jsou „ověřené zásoby“, kterými se všichni ohánějí? To jsou jen a pouze ty zásoby, které jsou vytěžitelné při stávajících cenách ropy a pouze s dnes poznanou technologií. Vzhledem k tomu, že průměrná cena ropy za posledních 20 let osciluje kolem 20 dolarů za barel, jsou dnes mezi „ověřené zásoby“ konzervativně započítávána pouze ta ložiska ropy, která je možno vytěžit právě jen při této ceně. Existuje ale mnoho nalezišť, kde náklady na těžbu jsou z mnoha příčin vyšší než 20 dolarů za barel a vyplatilo by se je těžit teprve při současných anebo ještě vyšších cenách. Dvě gigantická ropná pole budoucnosti - ropné písky v Athabasce a u řeky Orinoco - obsahují až 500 mil. tun ropy. Tedy trojnásobek veškerých současných ověřených zásob světa. Ovšem dostat z nich ropu je dražší, než jsme zvyklí. V Athabasce jsou náklady těžby odhadnuty na 36 – 40 dolarů za vytěžený barel a ve Venezuele odhady hovoří až o 60 dolarech. To je sice proti minulosti nezvykle vysoká cena, ale při současných cenách mezi 70 – 100 dolary za barel je jejich těžba možná. A dokonce se značným ziskem. A nejde jen o tyto dva zdroje. Další stamiliony tun ropy se skrývají v hlubších mořích, v severním ledovém oceánu nebo v píscích Afriky. Pokud se udrží současné ceny ropy na světových trzích, je jen otázkou času, kdy tato „drahá“ ložiska budou překvalifikována, stanou se ověřenými zásobami a skončí v nádržích světové ekonomiky.
Ano, žijeme v době ropného zlomu, ale jediná ropa, která je skutečně vyčerpaná – je ta levná. Svět se musí naučit žít s drahou naftou – a už sedm let se mu to velmi dobře daří. Ekonomiky se nehroutí - válka o ropu všech proti všem, je jen v hlavách těch, kteří o ní mluví.
Říká se, že kdo lže, ten krade. Ti, co nám tvrdí, že ropa končí, lžou. A na lži stavějí své zelené plány na převýchovu člověka. Nás všech. Rudí také nejdříve jen lhali. A pak těm co obelhali, ukradli téměř všechno – a hlavně svobodu. Co nám budou chtít tentokrát ukrást lháři zelení?
Lukáš Rázl
Co svět světem jest, vzrušuje lid příchod apokalypsy. Její novodobí proroci zvěstují, že vyčerpání zásob ropy je již na dohled, vrchol těžby právě nastává a od teď již jen, spolu s klesající těžbou ropy, budeme směřovat do pekel. Jak prosté. Jak účinné. Kolikrát slunce vyšlo nad touto zemí, tolik bylo falešných proroctví o konci světa. A přesto lid naslouchá, nadšeně se bojí a tleská. Života běh v zajetých kolejích je k uzoufání nudný - co však lidé milují jsou události, které vybočují z normy. Lidem chybí adrenalin. A tak ti, kteří neskáčou s padákem nebo nelezou po skalních štítech, se alespoň „sjíždějí“ horory a katastrofickými scénáři všeho druhu. Fáma o vyčerpaných ropných ložiscích, je jen jednou z nich.
Platí, že ti, co věří, že nejsou pod ničím vlivem, jen „svého vědění“ - jsou většinou otroky nějakého dávno mrtvého ekonoma. Ti, co věří v ropný zlom, kráčí ve šlépějích, které před nimi myšlenkou o „nastávajícím vyčerpání zdrojů a skokovém poklesu životní úrovně lidstva, které nebude s to jejich vyčerpání nahradit“, prošlapal již roku 1798 Thomas Malthus. Tedy nic nového pod sluncem. Temná proroctví o brzkém vyčerpání přírodních zdrojů jsou již dvě stě let planá. V čem se tedy mýlil ctihodný Malthus a myriády jeho novodobých zelených imitací?
Především v tom, jaké jsou výchozí zásoby „neobnovitelných“ přírodních zdrojů. Ani dnes, kdy lidstvo zkoumá složení hornin těles na druhém konci vesmíru, nevíme, co všechno se skrývá pod našima nohama. V roce 1959 měl svět k dispozici jen 40 mil. tun ověřených zásob ropy. V roce 1975 se celosvětové ověřené zásoby již „rozmnožily“ na 89 mil. tun a v roce 1996 dokonce na 159 mil. tun. Protože je možno vyloučit, že by nejvyšší Stvořitel průběžně lidstvu naděloval další ložiska, je soustavný nárůst světových zásob ropy důsledkem pouze jejich prachobyčejného hledání. A škarohlídům navzdory je třeba říci, že lidstvo má o bohatství své planety dosud stále jen neúplné představy.
Pro souboj se zelenými Pýthiemi o to, kolik je vlastně ropy na zemi, je nutné si vysvětlit, co to jsou „ověřené zásoby“, kterými se všichni ohánějí? To jsou jen a pouze ty zásoby, které jsou vytěžitelné při stávajících cenách ropy a pouze s dnes poznanou technologií. Vzhledem k tomu, že průměrná cena ropy za posledních 20 let osciluje kolem 20 dolarů za barel, jsou dnes mezi „ověřené zásoby“ konzervativně započítávána pouze ta ložiska ropy, která je možno vytěžit právě jen při této ceně. Existuje ale mnoho nalezišť, kde náklady na těžbu jsou z mnoha příčin vyšší než 20 dolarů za barel a vyplatilo by se je těžit teprve při současných anebo ještě vyšších cenách. Dvě gigantická ropná pole budoucnosti - ropné písky v Athabasce a u řeky Orinoco - obsahují až 500 mil. tun ropy. Tedy trojnásobek veškerých současných ověřených zásob světa. Ovšem dostat z nich ropu je dražší, než jsme zvyklí. V Athabasce jsou náklady těžby odhadnuty na 36 – 40 dolarů za vytěžený barel a ve Venezuele odhady hovoří až o 60 dolarech. To je sice proti minulosti nezvykle vysoká cena, ale při současných cenách mezi 70 – 100 dolary za barel je jejich těžba možná. A dokonce se značným ziskem. A nejde jen o tyto dva zdroje. Další stamiliony tun ropy se skrývají v hlubších mořích, v severním ledovém oceánu nebo v píscích Afriky. Pokud se udrží současné ceny ropy na světových trzích, je jen otázkou času, kdy tato „drahá“ ložiska budou překvalifikována, stanou se ověřenými zásobami a skončí v nádržích světové ekonomiky.
Ano, žijeme v době ropného zlomu, ale jediná ropa, která je skutečně vyčerpaná – je ta levná. Svět se musí naučit žít s drahou naftou – a už sedm let se mu to velmi dobře daří. Ekonomiky se nehroutí - válka o ropu všech proti všem, je jen v hlavách těch, kteří o ní mluví.
Říká se, že kdo lže, ten krade. Ti, co nám tvrdí, že ropa končí, lžou. A na lži stavějí své zelené plány na převýchovu člověka. Nás všech. Rudí také nejdříve jen lhali. A pak těm co obelhali, ukradli téměř všechno – a hlavně svobodu. Co nám budou chtít tentokrát ukrást lháři zelení?
Vím, že vím vše, aneb meditace o ničem.
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
jaderné palivo z uhelného popela ???
Popílek zdrojem uranu pro jaderné elektrárny
07.06.2007
***tisková zpráva České nukleární společnosti
Skládky popílku u tepelných elektráren se mohou stát významným zdrojem uranu pro jaderné elektrárny. Hnědé a další uhlí mívá totiž poměrně značný obsah uranu. Ten láká zpracovatelské firmy k využití. První pokusy v tomto ohledu se uskutečňují v Číně a ve střední Evropě.
Dosud se uran získává těžbou ve vzdálených místech s často nedostatečnou infrastrukturou. Náklady na tuto těžbu rostou, nyní se však zdá, že se uran podaří získat levněji, a to z popele (škváry) a popílku tepelných elektráren spalujících uhlí. Jde o technologii kanadské společnosti Sparton Resources Inc., která nyní takový postup testuje v Číně za dohledu inženýrské firmy Lyntek (Colorado, USA).
Firma Sparton podepsala již v lednu dohodu se společností Xiaolongtang Guodian Power Co, pobočkou čínské Guodian Group na zkoušky a pozdější komerční využití dobývání uranu ze skládky popílku u tepelné elektrárny Xiaolongtang v provincii Yunnan. Zkoušky probíhají ve spolupráci se společností China National Nuclear Corp (CNNC), louhovací testy se provádí v pekingském zkušebním institutu číslo 5.
Vzorky popílku již byly do pekingského zkušebního ústavu odeslány. Zkoušky mají trvat tři až čtyři měsíce, z 25 až 50 tun popílku se má vytěžit 3,5 až 7 kilogramu oxidu uranu. Výsledky mají být známy ještě v roce 2007.
První rozbory ukázaly, že popílek obsahuje 0,46 libry (0,19 kg) na tunu U3O8, a že 70 % tohoto uranu jde separovat. Odhaduje se, že skládka popílku u elektrárny Xiaolongtang obsahuje více než 1000 tun uranu a ročně tam přibývá dalších 106 tun uranu. Blízký uhelný důl má vytěžitelné zásoby uhlí pro tuto elektrárnu ještě na příštích 20 let.
CNNC se rozhodla, že v případě kladného výsledku zkoušek zakoupí uran získaný z těchto zkoušek, a že postupně využije všechen takto vyrobený uran. Společnost Sparton uvedla, že cena bude záležet na výsledku jednání mezi všemi zúčastněnými partnery.
Sparton také hledá další možnosti pro tuto metodu v mnoha dalších zemích. V minulých dnech podepsala dohodu australskou společností WildHorse Energy o zkouškách dobývání uranu z popílku na skládkách evropských tepelných elektráren, například v Polsku. Jde hlavně o popílek ze spáleného hnědouhelného uhlí nebo lignitu, který má vysoký obsah uranu.
V Evropě se uloží na skládky ročně kolem 50 miliónů tun popílku. Obsah uranu tu kolísá od 0,01% až do 0,03% U3O8. WildHorse se domnívá, že vyloužení uranu z tohoto popílku může být levnou a rychlou cestou, jak získat uran pro jadernou energetiku.
Uhelná elektrárna o výkonu 1000 MW spotřebuje během ročního provozu 5 miliónů tun uhlí a také 440 tisíc tun vápence pro odsiřovací zařízení. Za stejnou dobu vyprodukuje 6,5 miliónu tun oxidu uhličitého, 750 tisíc tun popela, 7700 tun oxidu siřičitého, asi 4000 tun oxidů dusíku a 400 tun těžkých kovů (mimo jiné kadmia, olova, arzénu a rtuti). Severočeské uhlí obsahuje 4 až 9 gramů uranu na tunu, což znamená, že v popelu z uhelného 1000 MW bloku bude za rok 20 až 40 tun uranu. Spotřeba přírodního uranu pro jeden rok provozu JE Temelín je cca 100 tun. Uhelné elektrárny jako zdroj uranu pro jaderné zdroje? Zajímavá myšlenka!
Zdroj: WNA, Sparton Resources, Vesmír
Česká nukleární společnost (založena v roce 1990) je dobrovolnou a neziskovou odbornou organizací. Hlavním cílem ČNS je provádět osvětu, napomáhat vzdělávání veřejnosti v oboru jaderné energetiky a šířit objektivní informace z oblasti mírového využívání jaderné energie. Je členem Evropské nukleární společnosti a ČSVTS.
http://www.csvts.cz/cns
autor: Václav Hanus, prezident ČNS
07.06.2007
***tisková zpráva České nukleární společnosti
Skládky popílku u tepelných elektráren se mohou stát významným zdrojem uranu pro jaderné elektrárny. Hnědé a další uhlí mívá totiž poměrně značný obsah uranu. Ten láká zpracovatelské firmy k využití. První pokusy v tomto ohledu se uskutečňují v Číně a ve střední Evropě.
Dosud se uran získává těžbou ve vzdálených místech s často nedostatečnou infrastrukturou. Náklady na tuto těžbu rostou, nyní se však zdá, že se uran podaří získat levněji, a to z popele (škváry) a popílku tepelných elektráren spalujících uhlí. Jde o technologii kanadské společnosti Sparton Resources Inc., která nyní takový postup testuje v Číně za dohledu inženýrské firmy Lyntek (Colorado, USA).
Firma Sparton podepsala již v lednu dohodu se společností Xiaolongtang Guodian Power Co, pobočkou čínské Guodian Group na zkoušky a pozdější komerční využití dobývání uranu ze skládky popílku u tepelné elektrárny Xiaolongtang v provincii Yunnan. Zkoušky probíhají ve spolupráci se společností China National Nuclear Corp (CNNC), louhovací testy se provádí v pekingském zkušebním institutu číslo 5.
Vzorky popílku již byly do pekingského zkušebního ústavu odeslány. Zkoušky mají trvat tři až čtyři měsíce, z 25 až 50 tun popílku se má vytěžit 3,5 až 7 kilogramu oxidu uranu. Výsledky mají být známy ještě v roce 2007.
První rozbory ukázaly, že popílek obsahuje 0,46 libry (0,19 kg) na tunu U3O8, a že 70 % tohoto uranu jde separovat. Odhaduje se, že skládka popílku u elektrárny Xiaolongtang obsahuje více než 1000 tun uranu a ročně tam přibývá dalších 106 tun uranu. Blízký uhelný důl má vytěžitelné zásoby uhlí pro tuto elektrárnu ještě na příštích 20 let.
CNNC se rozhodla, že v případě kladného výsledku zkoušek zakoupí uran získaný z těchto zkoušek, a že postupně využije všechen takto vyrobený uran. Společnost Sparton uvedla, že cena bude záležet na výsledku jednání mezi všemi zúčastněnými partnery.
Sparton také hledá další možnosti pro tuto metodu v mnoha dalších zemích. V minulých dnech podepsala dohodu australskou společností WildHorse Energy o zkouškách dobývání uranu z popílku na skládkách evropských tepelných elektráren, například v Polsku. Jde hlavně o popílek ze spáleného hnědouhelného uhlí nebo lignitu, který má vysoký obsah uranu.
V Evropě se uloží na skládky ročně kolem 50 miliónů tun popílku. Obsah uranu tu kolísá od 0,01% až do 0,03% U3O8. WildHorse se domnívá, že vyloužení uranu z tohoto popílku může být levnou a rychlou cestou, jak získat uran pro jadernou energetiku.
Uhelná elektrárna o výkonu 1000 MW spotřebuje během ročního provozu 5 miliónů tun uhlí a také 440 tisíc tun vápence pro odsiřovací zařízení. Za stejnou dobu vyprodukuje 6,5 miliónu tun oxidu uhličitého, 750 tisíc tun popela, 7700 tun oxidu siřičitého, asi 4000 tun oxidů dusíku a 400 tun těžkých kovů (mimo jiné kadmia, olova, arzénu a rtuti). Severočeské uhlí obsahuje 4 až 9 gramů uranu na tunu, což znamená, že v popelu z uhelného 1000 MW bloku bude za rok 20 až 40 tun uranu. Spotřeba přírodního uranu pro jeden rok provozu JE Temelín je cca 100 tun. Uhelné elektrárny jako zdroj uranu pro jaderné zdroje? Zajímavá myšlenka!
Zdroj: WNA, Sparton Resources, Vesmír
Česká nukleární společnost (založena v roce 1990) je dobrovolnou a neziskovou odbornou organizací. Hlavním cílem ČNS je provádět osvětu, napomáhat vzdělávání veřejnosti v oboru jaderné energetiky a šířit objektivní informace z oblasti mírového využívání jaderné energie. Je členem Evropské nukleární společnosti a ČSVTS.
http://www.csvts.cz/cns
autor: Václav Hanus, prezident ČNS
Vím, že vím vše, aneb meditace o ničem.
-
martinq
- Zasloužilý člen
- Příspěvky: 1235
- Registrován: pon 27 bře 2006 16:33
- Bydliště: Prágl
- Dal: 31 poděkování
- Dostal: 203 poděkování
vychovej si své idioty
Americké děti blbější než necky
Varování: Příští generace možná bude největší vrstva idiotů v americké historii
Mark Morford( více o autorovi > )
2.11.2007
Udržuji dlouhodobě probíhající diskuzi s jedním svým věrným čtenářem. Ten čtenář už řadu let vyučuje v Oaklandu na střední škole. Je to skvělý člověk, který zažil generace mladých lidí přicházet a odcházet, má jemný poetický čich a ostrý, jasný pohled na život i na svou milovanou kariéru učitele.
Často mi píše v reakci na něco, co jsem napsal dnes o mladých lidech, na různé zlé faktory, které utvářejí jejich postoje a mění jejich perspektivy, ať je to EMF a nezdravá strava, či mobily poškozující mozek. Pak často diskutujeme o tom, co by se s tím dalo nebo mělo dělat a jak velmi špatné to je.
Jeho reakce: Není to špatné, je to absolutně příšerné.
Můj přítel mi často v kostce sděluje z první ruky, co zažil ve třídě, kde učí dny, měsíce a roky. Nepíše jen o celkovém úpadku intelektuální bystrosti mezi studenty v průběhu let, ani o šokujícím rozšíření líných flákačů, ani o faktu, že mobilní telefony, iPod a dlouhé sledování televize způsobují absolutně a bez pochybností zkraty v myšlení přicházejících generací. Co se toho týče, není mezi námi nesouhlasu.
Ani nepíše o tom, že současné děti jsou přehnaně chráněny, fyzicky slabé a neefektivní, že jsou málo venku a nedostává se jim skutečného fyzického cvičení, z toho důvodu nedokážou identifikovat základní rostliny nebo pracovat s jednoduchými nástroji, nedokážou postavit něco, cokoliv. Opakuji, tyhle věci jsou známy. Široce se o nich diskutuje a tragicky ignoruje. Nic nového.
Ne. Můj přítel jde dále. To, co dělá, je krok, spíše skok, hodně daleko. Nejde pouze o smutnou skluzavku. Nejde o celkové zhloupnutí. Je to mnohem ošklivější.
Co se státního vzdělání týče, jsme v podstatě na úplném dně. Dostali jsme se do bodu, kdy produkujeme ignorantské dospívající, kteří dorůstají v ignorantské dospělé a celá společnost za to brzy draze zaplatí. Pokud máte pocit, že hordy lekavých, neinteligentních, evangelických křesťanů neprospěly duši této země, jen počkejte.
Zhoršuje se to tak strašně, že můj přítel, který nemá daleko do důchodu, vážně uvažuje o tom, že by se vystěhoval ze země ve snaze uprchnout před tím, co on vidí jako jisté zhroucení funkční americké společnosti v průběhu několika let. Příčinou zhroucení je neodvratné, šokující – a téměř beznadějné – zhloupnutí mozku americké mládeže. Tak špatné to je.
Možná si myslíte, že můj přítel je jen starý mrzout, bručoun a unavený vysloužilý učitel, který vyhasl před řadou let. Ne, není tomu tak. Učit jiné je jeho život. Říká, že miluje své studenty, miluje vzdělání a studium a to, když se probouzí mladá mysl. Problémem je, že je to stále vzácnější. Je to trošku jako tání polární čepice. Jistěže už řadu let máme k dispozici alarmující data, ale dokud to nevidíte na vlastní oči, máte tendenci to přehlížet.
Cituje studie, zprávy, nezpochybnitelná data o děsivém efektu sledování televize na vývoj dětského mozku (jako například vystavit dítě před šestým rokem jeho věku televizi u něj vyvolá nevratné poruchy jeho poznávacích schopností a prostorového vnímání) až k faktu, že vzhledem ke všem těm zákeřným povinným testům, které musí učitelé zapracovat do výuky, je 110 školních dnů ze 182 v roce věnováno testům. Jak trefně poznamenal jeden jeho kolega: „Je to jako když vážíte krávu dvakrát za den, ale nikdy ji nenakrmíte“.
Ale hlavně rok od roku pozoruje své studenty a všímá si zjevných důkazů o jejich klesajících schopnostech. Mají potíže splnit i byť jen nejzákladnější intelektuální úkon počínaje porozuměním jednoduché historie přes dopracování se k průměrně složitým nápadům až k (v případě několika posledních situací, které ho zvlášť sklíčily) schopnosti vysvětlit význam slov jako „zemědělství“ nebo „demokracie“. Co se toho posledního týče, nenašel se ve třídě ani jeden student, který by to dokázal.
A zhoršuje se to. Můj přítel uvádí, že z 6000 studentů střední školy, které za dobu své kariéry učil, jen malá frakce dokončí školu s funkčním porozuměním psané angličtiny. Neumějí zformulovat větu. Nejsou schopni napsat srozumitelný odstavec. Když nedávno zadal třídě úkol vyžadující narýsování přímky, uvědomil si, že ani jeden student nevěděl, jak se používá pravítko.
Krátce řečeno, je to přílivová vlna hlupáků, se kterými musí učitelé pracovat. Kdysi byli oddáni své práci, nyní jsou stále popuzenější (viz můj přítel), neboť si uvědomují, že nemají žádnou možnost to zastavit. A nejhorší na tom je to, že nejde o chybu studentů. Jsou v podstatě obětmi zoufale selhávajícího studijního systému.
Pak se naše diskuze často stočí k jádru věci, k pohledu shora, k ošklivé a nevyhnutelné pravdě, že stát a vládnoucí elity nemají zájem vytvořit skutečně efektivní vzdělávací systém – takový, který by produkoval inteligentní, myslící a výmluvné jedince.
Kruci písek a proč by jej měli mít. Konec konců čím hloupější je populace, tím snadněji se ovládá, tím lehčí je začínat nevyhratelné války a schvalovat zákony o tom, že sex je špatný, televize dobrá a Bůh ví všechno, tak si jen sedni a sněz si svůj Taco Bell Double-Supremo Burrito a buď rád, že tě nezavřeme za postování hanbatých obrázků na tvém malém blogu.
V tomto bodě se pokouším oponovat a nabídnout malou dávku optimismu. Říkám, že jde možná trošku o generační relativitu. Možná děti nejsou vystrašenější či hloupější, popřípadě nebezpečnější než jsme byli my. Možná některé ty problémy nejsou výsledkem ničeho jiného, než starého, známého generačního rozdílu. Každá současná generace je absolutně přesvědčena o tom, že nová generace je zoufale hloupá, zlomyslná a způsobí zánik společnosti jako celku. Takhle to vždy vidí starší.
Upozorňuji také na to, že navzdory všem důkazům o úplném selhání vzdělávacího systému stále mě překvapuje, když slyším o hnutí mladých a o jejich akcích, které na mě zanechávají nejlepší dojem. Hloupé děti udělaly z internetu to, co je dnes. Revolucionizují média. Překračují všechna pravidla. Dnes a denně.
Někteří dnešní nejlepší designeři, spisovatelé, umělci, básníci, kuchaři apod. ještě nedosáhli třicítku. A přední univerzity jsou stále schopny produkovat mladé mozky s neuvěřitelnými schopnostmi a bystrostí – navzdory tovární výrobě nižších škol. Jak to ty děti dokázaly? Jak se jim podařilo uprchnout z příšerného, státního vzdělávacího systému? Jak se vyhnuly velkému měknutí mozku v Americe? Copak neviděly televizní show do své puberty? Narodily se snad a vzdělaly někde jinde, v Indii, Asii či v Rusku? Chodily snad všechny do soukromých škol Waldorf nebo Montessori a ke svačince mívaly celozrnné pečivo a hrály si s žabkami a chodily na dlouhé procházky přírodou? Jsou tyto děti snad šťastnou náhodou? Vyjímkou?
Na to můj přítel říká ano, bohužel, je to přesně tak. Většina z nich měla štěstí, žije v bohatství, narodila se v zahraničí a školní docházku absolvovala v soukromých školách. Ale je jich stále méně. Mnoho zámožných rodičů v USA – i mnoho nezámožných – nyní dává své děti od prvního dne do soukromých škol a ti vzdělanější nedovolují dětem televizi, nezdravé jídlo a video hry. (Pochopitelně, že to ještě negarantuje chytré a vnímavé dítě, ale při porovnání s pravděpodobností úspěchu ve státních školách zdá se, že to jistě pomáhá.) Tyto úspěšné děti představují kolik? Snad tři procenta populace?
A co se těch ostatních týče, důkazy dystrofie se zdají být nepřehlédnutelné a to tak, že nemusí být přehnané tvrzení, že největší nebezpečí, kterému Amerika vzdoruje, možná není globální oteplování, nekonečné války, nekvalitní jídlo či nízká radiace, ale populace tak velmi ignorantská, že neví, jak tyto problémy zvládat a už vůbec je nedokáže zlepšit.
Zdá se to příliš fatalistické? Buďte bez obav. Brzy nebude ani nikdo, kdo by tomu slovu rozuměl.
http://www.sfgate.com/cgi-bin/article.c ... 102407.DTL
Varování: Příští generace možná bude největší vrstva idiotů v americké historii
Mark Morford( více o autorovi > )
2.11.2007
Udržuji dlouhodobě probíhající diskuzi s jedním svým věrným čtenářem. Ten čtenář už řadu let vyučuje v Oaklandu na střední škole. Je to skvělý člověk, který zažil generace mladých lidí přicházet a odcházet, má jemný poetický čich a ostrý, jasný pohled na život i na svou milovanou kariéru učitele.
Často mi píše v reakci na něco, co jsem napsal dnes o mladých lidech, na různé zlé faktory, které utvářejí jejich postoje a mění jejich perspektivy, ať je to EMF a nezdravá strava, či mobily poškozující mozek. Pak často diskutujeme o tom, co by se s tím dalo nebo mělo dělat a jak velmi špatné to je.
Jeho reakce: Není to špatné, je to absolutně příšerné.
Můj přítel mi často v kostce sděluje z první ruky, co zažil ve třídě, kde učí dny, měsíce a roky. Nepíše jen o celkovém úpadku intelektuální bystrosti mezi studenty v průběhu let, ani o šokujícím rozšíření líných flákačů, ani o faktu, že mobilní telefony, iPod a dlouhé sledování televize způsobují absolutně a bez pochybností zkraty v myšlení přicházejících generací. Co se toho týče, není mezi námi nesouhlasu.
Ani nepíše o tom, že současné děti jsou přehnaně chráněny, fyzicky slabé a neefektivní, že jsou málo venku a nedostává se jim skutečného fyzického cvičení, z toho důvodu nedokážou identifikovat základní rostliny nebo pracovat s jednoduchými nástroji, nedokážou postavit něco, cokoliv. Opakuji, tyhle věci jsou známy. Široce se o nich diskutuje a tragicky ignoruje. Nic nového.
Ne. Můj přítel jde dále. To, co dělá, je krok, spíše skok, hodně daleko. Nejde pouze o smutnou skluzavku. Nejde o celkové zhloupnutí. Je to mnohem ošklivější.
Co se státního vzdělání týče, jsme v podstatě na úplném dně. Dostali jsme se do bodu, kdy produkujeme ignorantské dospívající, kteří dorůstají v ignorantské dospělé a celá společnost za to brzy draze zaplatí. Pokud máte pocit, že hordy lekavých, neinteligentních, evangelických křesťanů neprospěly duši této země, jen počkejte.
Zhoršuje se to tak strašně, že můj přítel, který nemá daleko do důchodu, vážně uvažuje o tom, že by se vystěhoval ze země ve snaze uprchnout před tím, co on vidí jako jisté zhroucení funkční americké společnosti v průběhu několika let. Příčinou zhroucení je neodvratné, šokující – a téměř beznadějné – zhloupnutí mozku americké mládeže. Tak špatné to je.
Možná si myslíte, že můj přítel je jen starý mrzout, bručoun a unavený vysloužilý učitel, který vyhasl před řadou let. Ne, není tomu tak. Učit jiné je jeho život. Říká, že miluje své studenty, miluje vzdělání a studium a to, když se probouzí mladá mysl. Problémem je, že je to stále vzácnější. Je to trošku jako tání polární čepice. Jistěže už řadu let máme k dispozici alarmující data, ale dokud to nevidíte na vlastní oči, máte tendenci to přehlížet.
Cituje studie, zprávy, nezpochybnitelná data o děsivém efektu sledování televize na vývoj dětského mozku (jako například vystavit dítě před šestým rokem jeho věku televizi u něj vyvolá nevratné poruchy jeho poznávacích schopností a prostorového vnímání) až k faktu, že vzhledem ke všem těm zákeřným povinným testům, které musí učitelé zapracovat do výuky, je 110 školních dnů ze 182 v roce věnováno testům. Jak trefně poznamenal jeden jeho kolega: „Je to jako když vážíte krávu dvakrát za den, ale nikdy ji nenakrmíte“.
Ale hlavně rok od roku pozoruje své studenty a všímá si zjevných důkazů o jejich klesajících schopnostech. Mají potíže splnit i byť jen nejzákladnější intelektuální úkon počínaje porozuměním jednoduché historie přes dopracování se k průměrně složitým nápadům až k (v případě několika posledních situací, které ho zvlášť sklíčily) schopnosti vysvětlit význam slov jako „zemědělství“ nebo „demokracie“. Co se toho posledního týče, nenašel se ve třídě ani jeden student, který by to dokázal.
A zhoršuje se to. Můj přítel uvádí, že z 6000 studentů střední školy, které za dobu své kariéry učil, jen malá frakce dokončí školu s funkčním porozuměním psané angličtiny. Neumějí zformulovat větu. Nejsou schopni napsat srozumitelný odstavec. Když nedávno zadal třídě úkol vyžadující narýsování přímky, uvědomil si, že ani jeden student nevěděl, jak se používá pravítko.
Krátce řečeno, je to přílivová vlna hlupáků, se kterými musí učitelé pracovat. Kdysi byli oddáni své práci, nyní jsou stále popuzenější (viz můj přítel), neboť si uvědomují, že nemají žádnou možnost to zastavit. A nejhorší na tom je to, že nejde o chybu studentů. Jsou v podstatě obětmi zoufale selhávajícího studijního systému.
Pak se naše diskuze často stočí k jádru věci, k pohledu shora, k ošklivé a nevyhnutelné pravdě, že stát a vládnoucí elity nemají zájem vytvořit skutečně efektivní vzdělávací systém – takový, který by produkoval inteligentní, myslící a výmluvné jedince.
Kruci písek a proč by jej měli mít. Konec konců čím hloupější je populace, tím snadněji se ovládá, tím lehčí je začínat nevyhratelné války a schvalovat zákony o tom, že sex je špatný, televize dobrá a Bůh ví všechno, tak si jen sedni a sněz si svůj Taco Bell Double-Supremo Burrito a buď rád, že tě nezavřeme za postování hanbatých obrázků na tvém malém blogu.
V tomto bodě se pokouším oponovat a nabídnout malou dávku optimismu. Říkám, že jde možná trošku o generační relativitu. Možná děti nejsou vystrašenější či hloupější, popřípadě nebezpečnější než jsme byli my. Možná některé ty problémy nejsou výsledkem ničeho jiného, než starého, známého generačního rozdílu. Každá současná generace je absolutně přesvědčena o tom, že nová generace je zoufale hloupá, zlomyslná a způsobí zánik společnosti jako celku. Takhle to vždy vidí starší.
Upozorňuji také na to, že navzdory všem důkazům o úplném selhání vzdělávacího systému stále mě překvapuje, když slyším o hnutí mladých a o jejich akcích, které na mě zanechávají nejlepší dojem. Hloupé děti udělaly z internetu to, co je dnes. Revolucionizují média. Překračují všechna pravidla. Dnes a denně.
Někteří dnešní nejlepší designeři, spisovatelé, umělci, básníci, kuchaři apod. ještě nedosáhli třicítku. A přední univerzity jsou stále schopny produkovat mladé mozky s neuvěřitelnými schopnostmi a bystrostí – navzdory tovární výrobě nižších škol. Jak to ty děti dokázaly? Jak se jim podařilo uprchnout z příšerného, státního vzdělávacího systému? Jak se vyhnuly velkému měknutí mozku v Americe? Copak neviděly televizní show do své puberty? Narodily se snad a vzdělaly někde jinde, v Indii, Asii či v Rusku? Chodily snad všechny do soukromých škol Waldorf nebo Montessori a ke svačince mívaly celozrnné pečivo a hrály si s žabkami a chodily na dlouhé procházky přírodou? Jsou tyto děti snad šťastnou náhodou? Vyjímkou?
Na to můj přítel říká ano, bohužel, je to přesně tak. Většina z nich měla štěstí, žije v bohatství, narodila se v zahraničí a školní docházku absolvovala v soukromých školách. Ale je jich stále méně. Mnoho zámožných rodičů v USA – i mnoho nezámožných – nyní dává své děti od prvního dne do soukromých škol a ti vzdělanější nedovolují dětem televizi, nezdravé jídlo a video hry. (Pochopitelně, že to ještě negarantuje chytré a vnímavé dítě, ale při porovnání s pravděpodobností úspěchu ve státních školách zdá se, že to jistě pomáhá.) Tyto úspěšné děti představují kolik? Snad tři procenta populace?
A co se těch ostatních týče, důkazy dystrofie se zdají být nepřehlédnutelné a to tak, že nemusí být přehnané tvrzení, že největší nebezpečí, kterému Amerika vzdoruje, možná není globální oteplování, nekonečné války, nekvalitní jídlo či nízká radiace, ale populace tak velmi ignorantská, že neví, jak tyto problémy zvládat a už vůbec je nedokáže zlepšit.
Zdá se to příliš fatalistické? Buďte bez obav. Brzy nebude ani nikdo, kdo by tomu slovu rozuměl.
http://www.sfgate.com/cgi-bin/article.c ... 102407.DTL
Vím, že vím vše, aneb meditace o ničem.
-
Zpc.Elservis
- Stálý člen
- Příspěvky: 92
- Registrován: úte 13 bře 2007 21:44
- Bydliště: Plzeň
Ropný zlom je lež – plnou nádrž prosím
No, zajímavé, myslím ale že řeč je ne o milionech ale o miliardách tun.
Rostoucí světová poptávka po energiích a ztenčující se zásoby ropy se v posledních letech promítly do nárůstu cen ropy. Se zvyšujícími cenami se stávají původně alternativní způsoby těžby ropy čím dál zajímavější. Jedním z nejslibnějších způsobů těžby jsou ropné písky. Nedávno zkonstruovaný S BOX Olsands index a na něj navázané certifikáty umožňují i menším investorům podílet se na tomto novém trendu. Certifikát DB8BTS od Deutsche Bank přesně kopíruje vývoj tohoto indexu a dává tak možnost investovat do portfolia firem, které se zabývají těžbou ropy z ropných písků v Kanadě.
Ropný písek je směsí písku, jílu, vody a bitumenu - látky podobné asfaltu, ze kterého lze speciálním postupem získat ropu.
Tento proces byl donedávna příliš nákladný oproti tradičním způsobům těžby, jenže rostoucí cena ropy a nové technologie rychle mění situaci. Ropné písky existují v asi 70 zemích světa, ale skutečně významné zásoby má jenom Kanada a Venezuela. Kanadské ropné písky se nalézají hlavně v provincii Alberta, kde pokrývají plochu zhruba o velikosti Čech.
Ještě před několika lety měla Kanada vcelku zanedbatelné množství zhruba pěti miliard barelů ověřených zásob ropy. Dnes má díky ropným pískům spolehlivě ověřené zásoby o výši 174 miliard barelů.To ji řadí na druhé místo na světě za Saúdskou Arábii a před Rusko. Pokud bychom k těmto ověřeným zásobám započítali i doposud nepotvrzené zásoby, tak by její ropné zásoby byly zhruba stejně velké jako u všech zemí OPEC dohromady. Kanada se tak pravděpodobně stane jedním z největších a nejstabilnějších exportérů ropy na světě. Její ložiska totiž teoreticky vydrží při průměrné těžbě 3 mil barelů denně na více než 400 let.
Odhaduje se, že z ropných písků lze celosvětově vytěžit okolo 100 miliard tun ropy, zhruba čtvrtina z těchto zásob leží v Kanadě. Už nyní vyrábí Kanada více ropy než je průměr u států OPEC a jen o kousek zaostává za politicky nestabilními zeměmi jako je Irán, Venezuela a Nigérie. Již dnes je tato země největším dodavatelem ropy pro USA. Zpracování ropných písků by mohlo pozvednout na konci desetiletí celkovou produkci v Kanadě na téměř 5 milionů barelů denně, což by bylo více než dvojnásobek toho, kolik se těží dnes.
Kanada jedná s Čínou a USA o dodávkách z rychle se zvyšující produkce z ropných písků. Ta, díky předpokládanému zčtyřnásobení do roku 2015, zvyšuje i politický a ekonomický význam Kanady jako perspektivního vývozce ropy. Byl již podepsán kontrakt mezi společností PetroChina a Enbridge na vybudování ropovodu z Edmontonu na západní pobřeží do přístavu Kitimat v Britské Kolumbii pro export syntetické surové ropy do Číny nebo jiná místa v Tichém oceánu. Sinopec, největší chemická a rafinérská společnost a China National Petroleum Company buď již koupily nebo plánují koupit podíl v hlavním vývoji ropných písků.Také Indie ohlásila své plány investovat v Athabasca Oil Sands (území v Albertě).
Rostoucí světová poptávka po energiích a ztenčující se zásoby ropy se v posledních letech promítly do nárůstu cen ropy. Se zvyšujícími cenami se stávají původně alternativní způsoby těžby ropy čím dál zajímavější. Jedním z nejslibnějších způsobů těžby jsou ropné písky. Nedávno zkonstruovaný S BOX Olsands index a na něj navázané certifikáty umožňují i menším investorům podílet se na tomto novém trendu. Certifikát DB8BTS od Deutsche Bank přesně kopíruje vývoj tohoto indexu a dává tak možnost investovat do portfolia firem, které se zabývají těžbou ropy z ropných písků v Kanadě.
Ropný písek je směsí písku, jílu, vody a bitumenu - látky podobné asfaltu, ze kterého lze speciálním postupem získat ropu.
Tento proces byl donedávna příliš nákladný oproti tradičním způsobům těžby, jenže rostoucí cena ropy a nové technologie rychle mění situaci. Ropné písky existují v asi 70 zemích světa, ale skutečně významné zásoby má jenom Kanada a Venezuela. Kanadské ropné písky se nalézají hlavně v provincii Alberta, kde pokrývají plochu zhruba o velikosti Čech.
Ještě před několika lety měla Kanada vcelku zanedbatelné množství zhruba pěti miliard barelů ověřených zásob ropy. Dnes má díky ropným pískům spolehlivě ověřené zásoby o výši 174 miliard barelů.To ji řadí na druhé místo na světě za Saúdskou Arábii a před Rusko. Pokud bychom k těmto ověřeným zásobám započítali i doposud nepotvrzené zásoby, tak by její ropné zásoby byly zhruba stejně velké jako u všech zemí OPEC dohromady. Kanada se tak pravděpodobně stane jedním z největších a nejstabilnějších exportérů ropy na světě. Její ložiska totiž teoreticky vydrží při průměrné těžbě 3 mil barelů denně na více než 400 let.
Odhaduje se, že z ropných písků lze celosvětově vytěžit okolo 100 miliard tun ropy, zhruba čtvrtina z těchto zásob leží v Kanadě. Už nyní vyrábí Kanada více ropy než je průměr u států OPEC a jen o kousek zaostává za politicky nestabilními zeměmi jako je Irán, Venezuela a Nigérie. Již dnes je tato země největším dodavatelem ropy pro USA. Zpracování ropných písků by mohlo pozvednout na konci desetiletí celkovou produkci v Kanadě na téměř 5 milionů barelů denně, což by bylo více než dvojnásobek toho, kolik se těží dnes.
Kanada jedná s Čínou a USA o dodávkách z rychle se zvyšující produkce z ropných písků. Ta, díky předpokládanému zčtyřnásobení do roku 2015, zvyšuje i politický a ekonomický význam Kanady jako perspektivního vývozce ropy. Byl již podepsán kontrakt mezi společností PetroChina a Enbridge na vybudování ropovodu z Edmontonu na západní pobřeží do přístavu Kitimat v Britské Kolumbii pro export syntetické surové ropy do Číny nebo jiná místa v Tichém oceánu. Sinopec, největší chemická a rafinérská společnost a China National Petroleum Company buď již koupily nebo plánují koupit podíl v hlavním vývoji ropných písků.Také Indie ohlásila své plány investovat v Athabasca Oil Sands (území v Albertě).